Toward Embodied Virtuality (In.: Hayles, N. K. How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature and Informatics)

Katherine N. Hayles se ve své knize How We Became Posthuman zamýšlí nad významem virtuálních realit, evolucí informace a dalšími tématy. Název knihy předesílá, že autorka se domnívá, že lidé dnešního světa se někdy v minulosti již stali posthumánními bytostmi - používání virtuálních nástrojů z nás již částečně dělá kyborgy a mění naše vnímání, chování a myšlení. V první kapitole knihy (Toward Embodied Virtuality) nastoluje Hayles hlavní myšlenku díla, která jí přišla na mysl po přečtení knihy Hanse Moravce Mind Children, kde autor přemítá o možnosti "nahrání" lidského vědomí do počítače, a to otázku svobody informace, potažmo lidí.

Autorka se 6 let zabývala teoretickým výzkumem historie kybernetiky a postupně vytvořila model evolučního vývoje informace, vystavěný ze 3 prolínajících se etap:

1. oddělení informace od materiálních forem, na kterých se zdála být závislá;

2. zrod kyborga jako technického artefaktu a kulturní ikony (navazuje mj. na teorie o autopoiesi);

3. propojení člověka s virtuálními nástroji, které mění jeho podstatu - posthumánní struktura člověka.

Posthumánní znamená, že jsme ve stálém propojení s virtuálními realitami, technologiemi a novými médii a u dané osoby už nemůžeme spolehlivě definovat, co je jeho přirozeně vlastní a co pochází z vůle někoho jiného. Informace a vědomí oddělené od materiální podstaty - tedy i lidského těla mohou existovat nezávisle v nejrůznějších schránkách - Hayles předesílá postbiologickou budoucnost lidské rasy: posthumánní společnost může v budoucnosti vnímat své tělo spíše jako módní doplněk než jako půdu jejich bytí. Problém je v tom, že lidé se stávají posthumánními, protože si myslí, že jsou posthumánní. Název knihy When We Became Posthuman je tedy ironickým definováním stavu naší mysli. Virtuální, které se nekontrolovaně propojuje s humánním Hayles definuje následovně: "Virtuality is cultural perception that material objects are interpretated by information patterns." Jde tedy o relativní pojem, který se radikálně vymezuje vůči materiální podstatě světa. Svět informací zde existuje jako paralela k "reálnému" světu.

Autorka se velice často v textu zabývá sci-fi literaturou a její reflexi považuje za stejně důležitou, jako reflexi vědeckého a technologického pokroku. Všechny artefakty objevující se ve společnosti na ní působí a zanechávají následky. Literatura je často prostředkem porozumění vlastní osobě.

Naše cesta k virtualitě není způsobena pouze technologickým pokrokem, spíše je výsledkem historicky specifických situací a aktuálních potřeb společnosti. Autorka v textu trefně připomíná, že není na místě generalizovat vývoj k virtualitě, protože na většině území Země se lidé s novými technologiemi nesetkali a nejspíše je čeká odlišná cesta budoucnosti s těžko predikovatelnými cíli.

Teorie informační společnosti

V první kapitole své knihy Information Society se Frank Webster snaží definovat pojem informační společnost. Jako vodítko mu posloužilo 5 základních východisek:
- technologické
- ekonomické
- pracovní
- prostorové
- kulturní

Každé z východisek popisuje praktickou oblast zájmu společenskovědních teoretiků. Webster připomíná zásadní teorie, z nichž každá v určité míře operuje s pojmem informace - buď v oblasti technologie, ekonomie, zaměstnání, socio-geografického rozdělení nebo kultury. Místo, aby se snažil kompilovat aktuální názory autorů, usiluje o jejich kritickou reflexi. U všech východisek nastoluje nové otázky a v závěru kapitoly dochází k hlavnímu problému všeobecného pojetí informační společnosti. Podle jeho názoru, nemá smysl hledat příčinu vzniku informační společnosti v strmém nárůstu počtu digitálních zařízení mezi lidmi, počtu lidí pracujících pouze s informačními technologiemi apod., ale spíše ve způsobu využívání informací. Informaci Webster chápe v sémantickém slova smyslu, tzn. že každá informace nese smysl - je zprávou nebo instrukcí o něčem nebo někom. Tvrdí, že i když v běžném způsobu uvažování takto informaci chápeme, jím zmiňované teorie referují o informacích v ne-sémantickém smyslu, berou jí jako společenskou komoditu. Webster vyjadřuje tento spor distinkcí mezi pojmy vlastnit informaci a být informován.

Remediace

Remediace je pojem, který vystihuje kreativní interakci mezi starými a novými typy médií. Slovo remediace bylo odvozeno od latinského slovesa „remediere“, jež lze přeložit jako léčit. Bolter a Grusin tento pojem vysvětlují následovně: „Remediace je formální logika, kterou nová média předělávají předchozí mediální formy.“ K této definici bych ale připojila, že remidiace se ne vždy týká přeměny starých médií díky těm novým, např. u dnešní televize můžeme pozorovat přetváření formy vysílání po vzoru novějších médií využívajících multimediální prvky (živé vysílání, doplňené o běžící titulky a vstupy různých zpravodajů).
Remediace pracuje na principu hypermediace a imediace. Hypermediace zviditelňuje médium a divák je především fascinován médiem samotným. Imediace se snaží o zmenšení dojmu z média na minimum a hlavním požadavkem je bezprostřednost zobrazované situace.

Zdroj: Janda, L. Remediace. http://www.entermultimediale.cz/?id=txt&nid=58

ICT ve vzdělávání

Nové technologie nám přinášejí mnoho možností jejich využití právě ve vzdělávací praxi - Feenberg se v tomto textu o takových možnostech zmiňuje a nastoluje obecná doporučení do budoucnosti. Je spíše překvapivé, že tendence k využívání informačních a komunikačních technologií v procesu formálního vzdělávání se objevují až v posledních letech. Jejich komunikační a informační potenciál byl uznán již dávno, avšak všeobecná podpora jejich využívání v procesu vzdělávání se objevila až na počátku 21. století. V roce 2004 uznala hodnotící skupina EU k projektu eEurope pozitivní vliv informačních a komunikačních technologií na růst HDP a všeobecké prosperity. Na poli středoškolského a vysokoškolského vzdělávání je učení pomocí digitálních technologií podporováno hlavně z důvodu finančních úspor. Odborníkům stačí vytvořit vzdělávací materiál jednou a o předávání a podporu učení se pak stará buď systém sám nebo systém a učitel, kterého Feenberg nazývá de-skilled teacher, tedy učitel bez odborných schopností. Okruhy, ve kterých by byl takový učitel vzdělán, jsou vzdělávací metody a techniky – učitel by se stal pouze podpůrnou a pomocnou silou při učení. Profese učitele jako člověka, který přednáší vznikla v dobách středověku. Protože byl kritický nedostatek učebnic, ze kterých by se studenti mohli učit sami, a tak bylo nutné mít osobu, která bude knihy předčítat. V dnešní době, kdy jsou díky novým technologiím informace po ruce každému, kdo má alespoň základní schopnosti práce s počítačem je přednáška v tomto původním slova smyslu asi opravdu zbytečná. Elektronické systémy vzdělávání navíc umožňují mnoho forem učení a interakce a hlavně podporují (podle mého názoru nejvíce přínosnou) diskuzi mezi studenty a lektory a mezi studenty samotnými.

Článek, který se stal podkladem (Andrew Feenberg: Whither Educational Technology?) naleznete na http://www-rohan.sdsu.edu/faculty/feenberg/peer4.html

Technologie vs. Kritická teorie

Článek Digitální informace a digitální médium optikou kritické teorie Frankfurtské školy (http://www.remedi.cz/rebirth/index.php?option=com_content&task=view&id=19) rozebírá náhled kritické teorie na technologie, skrze které promlouvají svou povahou ojedinělé digitální informace. Autor zde polemizuje s úvahou, že nová média (má na mysli hlavně Internet) nám přinášejí svobodu a možnost volby. Mnoho uživatelů Internetu se v kyberprostoru cítí nezávisle, možná si ale plně neuvědomují jeho skryté hrozby, možnosti sledování a ovládání. Technologie, která přivádí na svět digitální informace, jež jsou specifické hlavně svou nelinearitou, se stává v hledáčku kritické teorie autoritářskou a mocenskou. Internet stojí velikou vahou na pilířích kapitalistické ekonomiky, jež se snaží (podle Marxova názoru) zotročit lidskou přirozenost. Neustálým podsouváním vybraných témat v nás toto médium může budovat odcizené ideje. V jedné své knize rozvíjel Zygmund Bauman myšlenku o novém prostoru, který dnešní doba vytváří. V úvahách navazoval na M. Foucaulta a jeho koncept panoptika. Panoptikon je uspořádán tak, aby malá skupina osob mohla dohlížet na většinu a cíleně ji řídit. Postmoderní (nebo podle Baumanových slov "tekutě moderní") společnost připomíná obrácený systém - tzv. synoptikon, ve kterém si většina připadá svobodná, avšak svůj zrak a ideály neupírá ke své přirozenosti, ale k menšině, kterou obdivuje (ať už to jsou celebrity nebo touha po zisku, či právě in produktech). Bauman na jedné ze svých přednášek zmínil, že díky honosným marketingovým kampaním v nás velké korporace oživují nedospělou infantilnost a nenechávají nás nikdy opravdu dozrát. Nechávají nás toužit, hrát si. Na konci článku Digitální informace a digitální médium optikou kritické teorie Frankfurtské školy autor tvrdí, že zde zmíněná nelinearita digitální informace (tedy možnost postavit přímo vedle sebe jakkoliv starou informaci a jakkoliv novou) je jedinečná a poskytuje lidem nové šance na uchování si vlastní přirozenosti, přičemž víru vkládal v diskuzní fóra. Myslím, že je to zajímavá myšlenka, ale netroufám si tvrdit, že je to právě ten fenomén, který by nás mohl spasit. Mainstreamová většina se těžko brání tlakům velkých korporací, a tak často nevědomě zdarma podporuje jejich reklamní kampaně (hodně často v Internetových diskuzích).

Sláva ne-individualizované multikulturní společnosti 2.0 :)

Wiener, Norbert: Mechanismus a dějiny jazyka

V tomto článku se geniální vědec Norbert Wiener zamýšlí nad vlastnostmi jazyka. Hned v úvodu tvrdí, že jazyk není výlučně lidskou vlastností, ale může náležet např. i strojům, jež člověk sestrojil. Není nutné, aby byl jazyk užíván výhradn ěv interakci člověk - člověk, člověk může stejně tak rozmlouvat se strojem, protože ten užívá k´dů a pokynů, které jsou lidem známy. V každé komunikaci však (v závislosti na systému fungování příjemce, odesílatele zprávy a komunikačním kanálu) dochází k ztrátám informací. Kybernetika si pak k těmto účelům vypůjčuje druhý zákon termodynamiky a konstatuje, že informace se může ztácet, ale nelze jí znovu nabýt. Množství zachované informace pak závisí na schopnosti daných částí systému využívat a předávat informace. Stále častější používání komunikačních prostředků zvyšuje entropii v našem dorozumívání a řeč je potom jakousi "hrou mezi mluvčím a posluchačem, která je zaměřena proti silám vyvolávajícím nedorozumění". Obor, který by měl zkoumat ztráty významu v jazyku (ztrátám vznikajícím ať už v průběhu komunikace nebo v průběhu historického vývoje jazyka) , je podle Wienera sémantická kybernetika. Tento obor nezkoumá pouze kanály komunikace a možnosti ztrát zde, jádrem oboru je spíše tázání se po filtrech, které dávají informacím určitý význam. Pro názornost uvádí Norbert Wiener následující příklad: "Slyším-li nějaký hudební úryvek, pak většina zvuku vstupuje do mého sluchového orgán a přichází do mého mozku. Jestliže však špatně slyším, nebo jsem se nenaučil, jak je toho třeba, esteticky chápat hudební výtvory, narazí tato informace na překážku.Budu-li však zkušeným hudebníkem, pak se tato informace setká v mozku se strukturou nebo organizací, která vyloží zvukový obrazec a ukáže jej ve srozumitelné podobě, a to může vést k estetickému ocenění a k hlubšímu porozumění. Sémanticky závažné informace jak pro stroje, tak pro člověka, je právě ta informace, která prochází činným mechanismem do přijímacího systému bez ohledu na to, že se člověk nebo příroda snaží tomu zabránit. Z kybernetického hlediska vymezuje sémantika rozsah významu a reguluje ztráty významu ve sdělovacím systému."

Kritická reflexe Bernsteinova článku Patterns Of Hypertext

Mark Bernstein je předním vědcem společnosti Eastgate Systems, která se zabývá rozvojem nástrojů pro tvorbu a publikování hypertextové literatury. V díle Patterns Of Hypertext se zamýšlí nad možnými cestami a strukturami propojení textů a částí textů. Hypertext má naprostá většina lidí spojený s prostorem Internetu a sdílením on-line dokumentů. Mark Bernstein ale pojem hypertextu oprostil od těchto zakonzervovaných představ, což mu umožnilo pracovat s prvotním smyslem tohoto výrazu – hypertextu jako systému propojujícího informace a data bez potřeby jejich transformace. Je třeba podotknout, že hypertextový systém není systémem uzavřeným nebo nějakým způsobem vnitřně pevně organizovaným, jeho obsah se mění a závisí na čtenáři, zda odkaz využije a bude postupovat v autorem navržené cestě. Mark Bernstein se v textu snaží identifikovat základní typy hypertextových vzorců. Jak v úvodu tvrdí, je právě na čase vyvinout slovník hypertextových konceptů
a struktur, abychom mohli lépe porozumět podobě dnešního Webu.

Myšlenka hypertextu pochází již z roku 1945 od Vannevara Bushe. Navrhl systém MEMEX, který by měl uchovávat dokumenty a data v podobném systému, jakým pracuje lidská paměť – na základě sítí asociací a informačních uzlů. Systém MEMEX nebyl nikdy podle původního Bushova návrhu sestrojen, ale základní myšlenka přetrvala a v praktické podobě se objevila právě v hypertextovému systému třídění informací na World Wide Web.

Mark Bernstein usiluje o popis základních podob hypertextového spojování myšlenek
a informací. Své myšlenky neprezentuje jako definitivní a sám podotýká, že dnešní jazyk nám nedává dostatečné množství výrazů pro popis tohoto fenoménu. V článku popisuje řadu cest, které vznikají na základě různého typu propojení informací v textu, přičemž upozorňuje, že tyto cesty se mohou vzájemně překrývat a ovlivňovat. Naprostá většina příkladů, které Bernstein uvádí nepocházejí z Internetu, ale z literatury.

Jeho klasifikace je tedy následující:

Cycle – vede čtenáře po okruhu problémů a na další propoj se dostává až po prostudování celého obsahu a návratu na začátek. Cycle je velice častým a přirozeným způsobem propojení informací. Podle tohoto vzorce funguje např. řada domén, které usilují o uživatelovu registraci. Té se je pak velice těžké při studiu obsahu vyhnout. Bernstein se také zmiňuje o tzv. Web Ring, který podle něj cyklicky objímá Internet. Vzniká na principu kooperace zpřízněných serverů, jež jsou propojené za účelem rovného sdílení uživatelů.

Counterpoint - dvě alternativní témata nebo teorie, z nichž čerpá nové vyústění. Tento postup třídění informací je myslím velice příznačný pro lidský způsob uvažování, a tak se s ním setkáváme často při polemikách a úvahách, které různé texty či data spojují na základě jejich podobnosti nebo odlišnosti.

MirrorWorld - zasazuje stejné téma do odlišného prostředí nebo situace. Nový kontext umožňuje nový náhled na věc a ucelenější prozkoumání problému.

Tangle – na první pohled chaotická změť informací a dat, která nedává jasný směr v pokračování a studiu tématu. Toto „řazení“ je velice podobné běžnému způsobu vyjevování nových informací a záchytných/ matoucích bodů v přirozeném životě. Snad i proto nás Tangle většinou neodrazuje, ale ponouká k hledání nových cest.

Sieve – nabízí množství hierarchicky nebo typologicky uspořádaných cest. Výběr jedné z nich nás dovádí k definicím a datům nižšího stupně.

Montage – do uceleného prostoru přidává odlišná témata s vlastní identitou, která i přes tuto kontextualizaci zůstává nenarušena.

Neighborhood – je spíše formálním než obsahovým hyperpropojením. Neighborhood je spojujícím článkem mezi mnoha odlišnými samostatnými celky. Toto spojení je většinou jednotnou vizuální nebo strukturální pododbou, která usnadňuje orientaci mezi různými tématy ve stejném prostoru. Bernstein uvádí příklad vizuálně stejných navigačních prvků na Webu.

Split/Join – je vzorcem používaným např. v dobrodružné literatuře. Čtenář si v určitém úseku musí vybrat z několika příběhových cest. Centrální téma – jádro příběhu – však zůstává vždy zachováno a v určitých definovaných částech se k němu čtenář navrací.

Missing Link – uvádí Bernstein jako jeden z typů hypertextu, i když tento hypertext je příznačný právě tím, že s žádným jiným textem propojený není. Jedná se o narážku nebo neotevřenou myšlenku, jež klade další otázky.

Navigational Feint – je tím, co nás uvádí a snaží se nás udržet v kontextu daného tématu. Jsou to například úvodní stránky portálů, kde je nám představen smysl a hlavní myšlenka, která nás nutí k přemýšlení v takto vymezených hranicích.

Abych téma lépe připodobnila, začlením Bernsteinovu klasifikaci do běžné lidské zkušenosti s hypertextem na Internetu:

Vyhledávání nových informací na Internetu se díky hypertextu stává fenomenální činností, jež v souvislosti s Bernsteinovým textem stojí za pozornost. Pomocí jednoduchého dotazu internetový vyhledávač vyhodnocuje relevantní odkazy. To, co se zobrazí jako odpověď je změtí různorodých témat (Tangle), které je třeba znovu protřídit na základě uživatelových kritérií a cílů. Odkazy „navíc“ ale nepřekážejí, uvádějí heslo do námi možná netušených kontextů zajímavých témat a událostí (MirrorWorld). Odkaz, který vybereme jako nejvíce relevantní našim cílům vede na doménu, která je tříděna dle různých kritérií (např. Bernsteinův Cycle, Navigational Feint nebo Sieve). Pokud ale uživatel usiluje o objektivnější náhled na věc, většinou srovnává několik pramenů, hledá společné myšlenky a uvažuje nad protichůdnými (Counterpoint). Zajímavým způsobem doplňování dalších informací je Bernsteinova Montage - tento způsob nejen, že boří hranice tradičního vímání věcí, protože do kontextu začleňuje zdánlivě nepříbuzná témata, v rámci Internetu boří i hranice tradičního propojováí informací – potřebná data se mohou objevit přímo na stránce bez toho, abychom ji museli opouštět. Mohou to být například vyskakovací okna s definicí některých údajů.

Výše uvedený příklad je silným zjednodušením Bernsteinovy teorie, ale poukazuje na různorodé využití hypertextových vzorců v praxi.

Článek Patterns Of Hypertext byl pro mě velice zajímavým náhledem na hypertextový systém
a nastolil mnoho témat, o kterých jsem nikdy před tím nepřemýšlela: Jaké cesty nás vedou k výsledku hledání informací? Jakým způsobem jsou různá témata propojována a proč byl tento způsob vyhodnocen jejich tvůrcem jako nejvhodnější? Jak typ hypertextového propojení ovlivňuje výslednou úvahu o obsahu textu? ...

Nejspíš v důsledku svého profesního zaměření ale Bernstein zůstal pouze u popisu hypertextu ze stran tvůrce hypertextových spojů. Podle mého názoru je výsledná podoba hypertextu také určována činností samotného čtenáře. V knize Cybertext uvádí Espen J. Aarseth svůj koncept tzv. ergodické literatury. Základ ergodické literatury je položen právě v systému hypertextu
a vyjadřuje potřebu činnosti čtenáře, jeho práce při hledání cest v textu. Tato práce činí dle Aarsetha hypertext tím, čím je.

Propojením Bernsteinovy a Aarsethovy teorie bychom mohli přijít k zajímavým konsekvencím hypertextových systémů, jež jsou v rámci Internetu určovány jak autory, tak jejich čtenáři. Hypertext není uzavřeným systémem, který funguje po vzoru jeho stvořitele, ale je jakousi interaktivní hrou mezi spletitým textem a jeho čtenářem.

Bernstein, M. Patterns Of Hypertext. Association for Computing Machinery, Inc., 1999.

Peer-to-peer sítě - negativní scénář

Peer-to-peer sítě podporují dle jednoho negativního scénáře vývoje Internetu (http://metaverseroadmap.org/inputs2B.html#negative) ilegální chování. Netroufám si autorovi tohoto scénáře nijak odporovat. Je pravda, že peer-to-peer sítě jsou využívány hlavně k ilegálnímu stahování hudby nebo videa. Tento fenomén se ale rozmohl tak masově, že již podle mého názoru nemá smysl s ním bojovat tím, že se jej budeme snažit potlačit. Represe není řešením.
Umělci reagují různě - někteří zvyšují ochranu svých děl, jiní je nechávají volně ke stažení, čímž se snaží zmnožit platformu svých příznivců. Zajímavým projektem je v této souvislosti služba umožňující stažení hudby nebo videa za poplatek, který je srovnatelný s půčovným ve videopůjčovně. Tento postup je nejen legální, ale příjemnější minimálně v tom, že máte jistotu, že obsah, který pracně stahujete je opravdu tím, co prezentuje v názvu a provozovatel také odpovídá za kvalitu obrazu i zvuku.
Myslím, že je třeba hledat nové cesty k posluchačům a divákům, ne jim zakazovat něco, co je taaak snadné:)

Grafické znázornění vývoje Internetu

zdroj: Castells, M. The Internet galaxy" Reflections on the Internet, Business and Society. 2nd Ed." Oxford University Press, 2001, Oxford, ISBN 0-19-925577-6.

Srovnátí textů Jakuba Macka "Koncept rané kyberkultury" a Silverova "Looking Backwards, Looking Forwards: Cyberculture Studies"

Oba texty zkoumají kyberkulturní studia a kyberkulturu a snaží se vysvětlit jejich koncepci. Oba autoři nabízejí trošku odlišný způsob výkladu, ale zásadně se nevylučují. Jakub Macek postupuje po historické linii a hledá zde ucelené teoretické proudy. Rozděluje tak koncepce kyberkultury na "rané" a "stávající", jež pak dále třídí do teorií na základě typizace jejich hlavních tezí. Jeho výklad se zaměřuje zvláště na ranou kyberkulturu a je třeba podotknout, že jde opravdu o popis této specifické kultury v různých stádiích jejího vývoje. O kyberkulturních studiích se dá hovořit až v 90. letech 20. století - jeho pojetí stávajících koncepcí kyberkultury je tedy popisem různých teoretických náhledů na kyberkulturu. David Silver referuje právě o vývoji kyberkulturních studií mezi roky 1990 a 2000, jako o třech částečně se prolínajících etapách - populární kyberkultura, kyberkulturní studia a kritická kyberkulturní studia. Ve srovnání s Mackovým textem se tedy zaměřuje výhradně na stávající kyberkulturní studia.

Mackova etapizace rané kyberkultury:
První etapa rané kyberkultury:
- vznik komunity hackerů na MIT (1959)
- formulace konceptu kyborga
- idea hypertextu V. Bushe
Druhá etapa rané kyberkultury (70. - 80. léta):
- rozvoj PC dostupných pro širší veřejnost
Třetí etapa rané kyberkultury (80. léta):
- vznik veřejných počítačových sítí
- vznik prvních virtuálních komunit
- vydělování hackerů z "uživatelské kyberkultury"
Čtvrtá etapa rané kyberkultury (konec 80. let - polovina 90. let:
- definitivní splynutí kyberkultury s většinovou společností
- sjednocování technologických a programových standardů

Etapizaci uzavírá výkladem o kyberkulturních naracích, které nepochybně významně ovlivnily kyberkulturní teorie. Jádrem těchto narací byly podle jeho názoru technologie a za významné okruhy považuje tato témata:
- technologie jako agens změny
- technologie a svoboda/moc/empowerment
- technologie jako nástroj utvoření nové hranice (frontier)
- technologie a autenticita

Stávající koncepty kyberkultury, neboli hlavní teoretické proudy kyberkulturních studií Macek rozděluje na:
1. utopické koncepty
2. informační k. - kyberkultura jako symbolické kódy informační společnosti
3. antropologické k. - studium kulturní praxe a životních stylů spojených s ICT
4. epistemologické k. - sociální a antropologická reflexe nových médií
Všechny tyto koncepty nejsou ostře odděleny časovou osou, vzájemně se prolínají a tematicky ovlivňují.

Jak jsem již uvedla, David Silver se zaměřuje na teorie o kyberkultuře.
1. Populární kyberkulturu spojuje s ranými devadesátými léty, žurnalistickými statěmi a knihami o novém fenoménu kyberspolečnosti. Tyto texty a jednoduché studie byly povětšinou velice pozitivní a tematicky je lze přirovnat k Mackovým utopickým konceptům kyberkultury.
2. Kyberkulturní studia jsou počátkem prvních opravdu vědeckých teorií o kyberkultuře. Hlavním tématem jsou virtuální komunity a jejich členové. Toto téma má velice blízko k antropologickým koncepcím.
3. Kritická kyberkulturní studia se zaměřují na celkovou podobu a vliv kyberkultur na společnost. Hlavními tématy jsou:
- sociální, kulturní a ekonomické interakce, které probíhají on-line
- příběhy, které tvoříme o těchto interakcích (kyberkulturní narace)
- sociální, kulturní, politické a ekonomicképodmínky těchto interakcí
- design a designování interakčních rozhraní, které tyto on-line interakce umožňují

Timothy Leary a digitální svět Kybérie

Osobnost Timothyho Learyho asi nemusím představovat, a tak bych ráda představila jeho pohled na digitalizaci světa v druhé polovině 20. století. Velice nadšeně podporoval rozvoj nových informačních a komunikačních technologií. Dokonce je chápal jako předzvěst dalšího stupně vývoje lidstva. Z pozemské souše se podle něj pomalu, ale jistě přesouváme do digitálního prostoru, který nazval Kybérie. Tím, jak využíváme nové technologie, poznáváme funkce našeho mozku, a tak je můžeme lépe využívat. Kybérie je nový prostor do jehož útrob směřujeme za pomoci kyberskafandrů (digitálních technologií vyvinutých po vzoru funkcí našeho mozku).

Na obrazovkách monitorů

pomocí kybernetických přístrojů

z pozice kontrakultury

s využitím informačních chemických látek (chaotických drog)

nadšeni kybererotikou

jako povstalečtí umělci

zkoumáme možnosti prodlužování života

zatímco sjíždíme vlny šílenství končícího tisíciletí

abychom zahlédli divokou nádheru všeho nemožného a nepravděpodobného

s čím přichází budoucí století.

Užijte si to! Je to naše hračka!

S láskou podepsán

T. L.

více Leary T., Chaos a kyberkultura. 1. vyd., Praha: DharmaGaia, 1997, ISBN 80-85905-30-2.

Realizace XanaduSpace

V roce 2007 došlo konečně k realizaci Nelsonovy vize XANADU (již z 60. let). Tento projekt je nyní ke stažení na http://xanarama.net/ a k prohlížení nabízí hypertextově propojené dokumenty. Slovo "space " v názvu projektu je velice příhodné, protože dokumenty jsou propojeny do názorného 3D modelu. Tým Teda Nelsona pracuje na základě jimi ustanoveného otevřeného standardu Transliterature "A Humanist Format for Re-Usable Document and Media". Teda Nelsona evidentně tlačil způsob tradičního využívání dokumentů za pomoci počítače. Většina z nás podle něj bere počítač jako něco, co nám usnadňuje běžnou práci. Většina programů pro psaní a uchovávání textu pouze simuluje papírové uskladňování. Nelson jako otec hypertextu naopak tvrdí, že veškeré nové informační a komunikační technologie je třeba využívat v jejich plném záběru. XanaduSpace tedy po vzoru hypertextu propojuje části dokumentů a mj. umožňuje kolabrativní psaní. V současnosti je zde pouze malé množství dokumentů navázaných na část textu z Bible.

What is code? A conversation with Deleuze, Guattari and code (David M. Berry, Jo Pawlik)

„--Code as Schizo--
DB: Deleuze & Guattari warned us that the Schizo ethic was not a revolutionary one, but a way of surviving under capitalism by producing fresh desires within the structural limits of capitalism. Where will the revolution come from?
JP: It will be a decoded flow, a 'deterritorialised flow that runs too far and cuts too sharply'. D & G hold that art and science have a revolutionary potential. Code, like art and science, causes increasingly decoded and deterritorialised flows to circulate in the socius. To become more complicated, more saturated. A few steps away a policeman is observing me; he stands in the middle of the street and doesn't pay attention to anything else.
DB: But, code is bifurcated between a conceptual and a functional schema, an 'all encompassing wisdom [=code]'. Concepts and functions appear as two types of multiplicities or varieties whose natures are different. Using the Deluezean concept of Demon which indicates, in philosophy as well as science, not something that exceeds our possibilities but a common kind of these necessary intercessors as respective 'subjects' of enunciation: the philosophical friend, the rival, the idiot, the overman are no less demons that Maxwell's demon or than Einstein's or Heisenberg’s observers. (WIP: 129). Our eyes meet as I lift my head; maybe he had been standing there for quite a while just watching me.
JP: Do you know what time it is?
HE: Time? Simple Time?... Great time, mad time, quite bedeviled time, in which the fun waxes fast and furious, with heaven-high leaping and springing and again, of course, a bit miserable, very miserable indeed, I not only admit that, I even emphasise it, with pride, for it is sitting and fit, such is artist-way and artist-nature.“

Koncept kódu jako něčeho schizofrenického není tak rozporný, jak by se na první počtení mohlo zdát. Kód je něco, co dává společenskému dění a vnímání řád, lze mu díky tomu porozumět (avšak samozřejmě v určitých mezích). Deleuze a Guattari poukazují na zvláštnost kapitalistického uspořádání, kde hnacím motorem je neustálé produkování nových a čerstvých tužeb, pro něž neexistují v kapitalistické struktuře hranice. Dle předchozích událostí by se mohlo zdát, že ve společnosti, která nedefinuje hranice, není možné uspořádat revoluci. Avšak Deleuze a Guattari vidí revoluční síly v proudu dekódujících myšlenek, který obnaží daný všeprostupující řád. O tyto síly se většinou postarají umění nebo věda, které svou činností tlačí společnost k vyšší komplikovanosti a saturaci.
Pro zjednodušení pojmu kódu je v textu použit koncept Deleuzova démona - je jím jakýsi hypotetický pozorovatel na "ideálním" místě, který musí existovat pouze proto, aby bylo možné věci ukotvit do určitých uchopitelných hranic. Koncept démona není něco, co překračuje naše schopnosti, ale jde spíše o onoho nezbytného zprostředkovatele, tedy "subjekta" výpovědi. Démon je zprostředkovatelem komunikace. Věda nebo umění pak používají při své činnosti tzv. částečného démona, který jim umožňuje nahlížet kód zvnějšku a konat o něm soudy z odlišného pozorovacího bodu.

Ergodická literatura - ad. "Cybertext", Espen J. Aarseth

Espen J. Aarseth je autor, který se narodil roku 1965 a je znám především jako významná osobnost hnutí Ludologistů. Ludologie se zabývá osobitým studiem video-her a je v přímém kontrastu s naratologickým výkladem tohoto fenoménu.

V jeho knize Cybertext: Perspectives of Ergodic Literature (původně doktorantskou prací) je k dohledání výklad jeho termínu "ergodická literatura", který v souvislosti s teorií hypertextu (v jeho díle tedy cybertextu) stojí za povšimnutí. Oba nové termíny - cybertext i ergodická literatura - spolu úzce souvisejí. Cybertext je novou formou organizace textu, kterou nám umožnily realizovat nová média. Tuto organizaci Aarseth přirovnává k virtuálnímu labyrintu ubýrajícímu se spletitými chodbami. Proces zpracovávání cybertextu má tudíž jiné požadavky na čtenáře. Již nejde pouze o čtení, ale hlavně o čtenářovu aktivitu a činnost - to jsou právě znaky ergodické literatury.

Aarseth termín ergodický převzal z fyziky, jež jej vytvořila na základě dvou řeckých slov ergos
a hodos, ve smyslu práce a cesta. Jako nejviditelnější příklady ergodických textů Aarseth uvádí např. Knihu proměn I-ťing, Apollinairovy kaligramy nebo román Milorada Pavica Landscape painted With Tea.

Jak následující úryvek z Aarsethovy knihy dokazuje, cybertext Aarseth chápe jako podkategorii ergodické literatury:
"In ergodic literature, nontrivial effort is required to allow the reader to traverse the text. If ergodic literature is to make sense as a concept, there must also be nonergodic literature, where the effort to traverse the text is trivial, with no extranoematic responsibilities placed on the reader except (for example) eye movement and the periodic or arbitrary turning of pages."

Gift Economy

Gift economy - toto spojení se vcelku často objevuje v textech autorů zabývajících se fenoménem komunit na Internetu. Nemyslím, že by se úplně ujalo, ale velice příhodně vystihuje některé rysy internetových společenství.

Pro vysvětlení teorie gift economy je třeba sáhnout hluboko do archetypálních společenských rituálů. Ve své knize Esej o daru popisuje sociolog Marcel Mauss povahu a formy předávání darů v různých společnostech. Podle Mausse mají slavnostní (sváteční) dary jiný smysl než směnu předmětů: jde v nich hlavně o vytváření společenských závazků, které udržují společnosti pohromadě. Pro členy archaických společností platí trojí povinnost:
1) zúčastnit se výměny darů,
2) přijímat dary,
3) oplácet.

Dar se nikdy od osoby dárce úplně neoddělí a vytváří tak závazek jej přiměřeně oplatit, ne ale hned, což by se rovnalo odmítnutí. Dary mohou být různé předměty, ale také výlučné právo na určité jméno, tance, symboly, písně. Zavazují příjemce „totálně“, se vším všudy, dokud nejsou oplaceny, a pozvolna tak nahrazují pokrevní příbuzenské vztahy. (Wikipedia)

Ve spojitosti s komunitami na Internetu se takový typ gift economy uplatňuje v případě peer-to-peer production, diskuzních skupin apod. Počátky Internetu stály opravdu v opozici k tradičním ekonomickým transakcím a prvořadé bylo úsilí o kolektivní svobodnou tvorbu nových hodnot. Obdarování je přirozenou lidskou aktivitou, jež se díky Internetu mohla rozšířit do megalomanských podob.

Howard Rheingold: Smart Mobs - The Next Social Revolution

Kniha Howarda Rheingolda pojednává o fenoménu, který nazývá Smart Mobs - formy sociální organizace a kooperace stojících na pilířích technologií umožňujících lidem nové formy spolupráce. Takovými typickými technologiemi jsou Internet, počítačem zprostředkovaná komunikace, bezdrátové spojení jako mobilní telefony nebo PDA, peer-to-peer sítě a všudypřítomná práce s počítačem, jež mění systém, jakým lidé běžně zpracovávají informace. Skupiny lidí cíleně používající tyto nástroje, vytvářejí novou formu sociální síly. Organizují své interakce na principu "just in time" a "just in place". Lidé, kteří využívají tyto mobilní technologie vytvářejí specifické společenské celky: z různorodého a chaotického davu se stává sebeorganizované informacemi poháněné společenství, lidé v davu jsou "empowered" (české ekvivalenty se mi moc nelíbí a zatím jsem nevymyslela nic, co by mi vyhovovalo), celospolečenské normy a zvyky jsou přetvářeny v lokální instrukce či průvodcooské rady. Díky takovému procesu může být globální politicko-ekonomická moc oslabena lokálně efektivní kolektivní silou.

Zdá se mi velice podnětné, že Rheingold se neomezuje na pouhý popis či výčet pozitivních přínosů tohoto nového fenoménu. Upozorňuje např., že může ovlivňovat pozitivní procesy jako upevňování demokracie, stejně tak, jako posloužit teroristům k zorganizování jejich ničivého útoku.

Obecně lze identifikovat tři hlavní hrozby Smart Mobs Technologií:

1. Ohrožení svobody - v této souvislosti Rheingold připomíná Garry Marxovu teorii o "surveillance society". Určité skupiny osob či individua mohou do rukou dostat velice účinný nástroj pro sledování a shromažďování informací o jiných osobách (informace o bankovních transakcích, zdravotním stavu, nákupních zvycích, demografických charakteristikách apod.). Takový stav věcí se nebezpečně podobá Foucaltovu ztvárnění Benthamova Panoptikonu.

2. Ohrožení kvality lidského života - Rheingold si není úplně jistý tím, zda nové komunikační technologie přinášejí benefity nebo spíše erozi lidské úcty. Soukromý prostor je neustále narušován zprávami z jiných životních sfér. Komunikace mezi lidmi zprostředkovaná novými technologiemi neposkytuje oční kontakt, což velice často způsobuje nedokonalé či zkreslené porozumění komunikovanému. I ve veřejném prostoru přeplněném neznámými lidmi lze komunikovat s blízkými, což může uzavírat šance nových společenských styků - sociální prostor se individualizuje.

3. Ohrožení lidské důstojnosti - mezilidská komunikace ustupuje komunikaci člověka se strojem. Lidé se extrémně propojují s novými technologiemi (stávají se z nich "cyborgs") poskytujícími nové možnosti myšlení a poznávání. Někteří autoři zastávají názor, že díky tomuto fenoménu dochází ke změnám v lidské biovýbavě.


Howard Rheingold nastoluje v závěru knihy 4 základní témata, kterým je třeba se věnovat, abychom co nejvíce potlačili negativní aspekty nových techologií na mezilidské vztahy, společnost a individua:
1) Regulace mobilního Internetu, aby umožňoval inovaci a podporoval svobodnou soutěž, aniž by podkopával základy demokratické společnosti.
2) Dynamika systémové kooperace přírodního a umělého.
3) Kognitivní, mezilidské a společenské efekty mobilních, všeprostupujících a always-on médií.
4) Změny sociálního uspořádání měst a míst v závislosti na působení Smart Mobs technologií.

Pro více informací sáhněte po knize Howarda Rheingolda Smart Mobs: The Next Social Revolution, 1st Ed., New Caledonia: Perseus Book Group, 2002, ISBN 0-7382-0861-2, nebo hledejte na webu www.smartmobs.com

Vannevar Bush již po x-té: minishrnutí

Vannevar Bush popisuje tehdy nové technologie, které chápe jako přínosné v rámci jeho zaujetí vytvořit přístroj, kteráý by uchovával informace v tehdy neznámé formě – informace, dokumenty a data měly být navzájem propojené sítí asociací a myšlenkových spojů (Vannevar Bush se v textu doslova zmiňuje o „indexing“, „tying“, „comments“). Jednalo se o system MEMEX, jehož detailní popis v závěru textu As We May Thing Bush podává. Na tento ideový návrh ve své práci navazují např. Theodor Nelson – tvůrce hypertextu a Douglas Engelbart.

Friedrich Kittler: There is No Software

V dnešní době je naprostá většina textů a dat uchovávána pouze v paměti počítače. Kittler doslova píše: „The last historical act of writing may well have been the moment when, in the early seventies, Intel engineers laid out some dozen square meters of blueprint paper (64 square meters, in the case of the later 8086) in order to design the hardware architecture of their first integrated microprocessor. This manual layout of two thousand transistors and their interconnections was then miniaturized to the size of an actual chip, and, by electro-optical machines, written into silicon layers.“ I naprostá většina technických úkonů, které byly dřív závislé na pravítku a papíru se provádějí pomocí počítačových programů - Computer Aided Design.

Vůbec první integrovaný mikroprocesor (Intel's Marcian E. Hoff) vznikl na základě demonstrace Turingova stroje v roce 1937. Turingův stroj je teoretický model počítače popsaný matematikem Alanem Turingem. Skládal se z procesorové jednotky, tvořené konečným automatem, programu ve tvaru pravidel přechodové funkce a potenciálně nekonečné pásky pro zápis mezivýsledků. Využíval se pro modelování algoritmů v teorii vyčíslitelnosti. Základními funkcemi tedy bylo čtení, psaní a speciální výpočetní funkce.

BIOS (Basic Input-Output System), který je základním programovým vybavením každého počítače. BIOS vytváří základní vrstvu abstrakce pro vyšší programy. Programový kód BIOSu je obvykle uložen v paměti (integrované na základní desce) a dnes je umožněn jeho přepis. BIOSu je předáno řízení při (re)startu počítače. Po inicializaci systému pak BIOS nahraje zaváděcí část operačního systému do paměti a předá mu řízení.

Německý matematik David Hilbert říká "...the theory is no longer a system of meaningful propositions, but one of sentences as sequences of words, which are in turn sequences of letters. We can tell [say] by reference to the form alone which combinations of the words are sentences, which sentences are axioms, and which sentences follow as immediate consequences of others.“ Stejně tak lze tvrdit, že software pracuje s určitými předem danými parametry, které se snaží transformovat v nový výstup.

Veškerá tvorba SW vlastně spočívá v přesné identifikaci hardwaru a v tvorbě na ní postaveném algoritmu potřebného pro určitou funkci. Tímto způsobem se ve své podstatě zbavujeme hardwaru samotného.

SW tedy neexistuje jako samostatná jednotla – nedokáže pracovat bez zařízení BIOS. Zajímavá je v této souvislosti definice hodnoty informace od IBM:

Hodnota zprávy nezávisí výhradně na samotné informaci ani na zjevné nadbytečnosti (doslovném opakování, nerovných digitálních frekvencích), ale na tom, co může být nazváno skrytá nadbytečnost – části těžce předvídatelné, na tom, co by měl příjemce odkrýt bez toho, aby mu to bylo sděleno, pouze jako značný objem peněz, času či výpočtu. Jinak řečeno, hodnota zprávy je množstvím matematické a jiné práce vykonané jejím tvůrcem, kterou by její příjemce musel pro stejný výsledek opakovat.

Na základě této definice např. německý právní systém ustoupil od zařazení softwaru do kategorie duševního vlastnictví, místo toho jej raději definoval jako materiální věc. Software zkátka může fungovat pouze díky práci hardwaru.Veškeré funkce SW musíme vyjádřit matematickou definicí, která striktně závisí na matertiálních dispozicích počítače.

Software v tomto pojetí může být miliardovou dohodou založenou na nejlevnějších elementech. Fyzické operace hardwaru lze popsat Shannonovým modelem přenosu informace. Shannon oddělil komunikační kanál od hmotných realizací a pojal ho jako abstraktní matematický objekt: náhodnou transformaci vstupních zpráv na zprávy výstupní. Náhoda v tomto modelu představuje šum - rušivé vlivy, kterým jsou zprávy téměř vždy v nějaké míře vystaveny. Významným problémem teorie informace je stanovení informační propustnosti - kapacity - komunikačního kanálu a hledání cest k jejímu dosahování, tj. co nejlepšímu využívání kanálu. Kapacita charakterizuje maximální rychlost přenosu informace kanálem, při které lze ještě kompenzovat rušivý vliv šumu. Kompenzace se uskutečňuje nikoliv zvyšováním výkonu vysílacího zařízení, ale pouze vhodnými manipulacemi - přetvarováním přenášených zpráv, které umožňuje v přijaté zprávě opravit, anebo aspoň na postačující úroveň potlačit změny vyvolané šumem.

Stejně tak pracuje i software, který se skrze matematické operace snaží vytlačit z funkcí materiálního hardwaru co nejkreativnější výsledek.

The Social Graph

Na svém blogu http://darmano.typepad.com/ publikoval David Armano 10.11.2007 graf sociální fragmentace působení médií. Graf vykresluje 4čtyři možnosti distribuce informací – skrze mainstreamová média, skrze „otevřené“ sítě (jako např. blogy nebo weby), skrze „uzavřené“ sítě (např. Facebook) a skrze interpersonální komunikaci (např. e-mail).

Je zajímavé, že první pohled na obrázek evokuje představu, že největší vliv mají mainstreamová média, což může být pravdou, avšak důležité je si povšimnout, že různé druhy distribuce různým způsobem ovlivňují obsah sdělení mainstreamových médií.

Docela zajímavou se tato vizualizace stává v rámci marketingových aktivit. Řízení informací a PR musí myslet i na menší komunikační kanály, které modifikují společenský obraz organizace či produktu. Některé společnosti již pro svou prezentaci využívají blogy. Pokud je píše významná osobnost se zajímavým pohledem na společenské dění, lze tak efektivně a vcelku přirozeně oslovit velký počet lidí. A v rámci zde prezentovaného sociálního grafu možná i tvorbu mainstreamových médií.

A Next-Geneartion Learning Environment

Educause Cisco (sekce s podtitulem „Connected Learning“) se stává datovou a komunikační základnou některých zahraničních univerzit. Kalifornská Univerzita v Berkeley využívá již delší dobu Cisco jako platformu pro elektronické vzdělávání, sdíleni podcastů, videa apod. Projektový manažer IT servisu na Kalifornské univerzitě Adam Hochman říká:“The Cisco network is the nerve center for our podcasting initiative. Since we launched the offering in 2006, overall we saw 2 million downloads of our podcasts in the first year alone from our iTunes U channel. We have had 650,000 views in the first two weeks of our YouTube channel launch. Interest in our content has exploded.“

V článku, který se totmuto tématu věnuje (Hallen, K.: Cisco Prepares Higher Education Market to Seize Two Leading Tech Trends: Web 2.0 and Interoperable Communications. http://money.cnn.com/news/newsfeeds/articles/marketwire/0319214.htm) je doslova vyřčeno, že Cisco se stalo novou platformou pro vzdělávací 2.0 iniciativy. Další vize Cisca je vytvořit tzv. Data Centrum 3.0 – síť pro podporu získávání informací a spolupráci.

Dalším komplexním systémem pro podporu vzdělávání a týmové práce je Cisco IP Interoperability and Collaboration System (IPICS) – IP telefonie, kterou využívají např. Státní Arizonská Univerzita a Bryantova Univerzita. IP infrastruktura integruje celou školu, ubytovací zařízení pro studenty, ale i spojení se záchrannými či policejními službami.

Do škol se tak dostávají stejné systémy, které jsou studenti (dnes již vesměs všichni digital natives) zvyklí využívat i doma. Pokud by se datová platforma otevřela více školám, vcelku slušně by tím splňovala ideu web 2.0 technologie, jež jsou vzdělávacími zařízeními využívány bohužel zatím po málu.