Remediace

Remediace je pojem, který vystihuje kreativní interakci mezi starými a novými typy médií. Slovo remediace bylo odvozeno od latinského slovesa „remediere“, jež lze přeložit jako léčit. Bolter a Grusin tento pojem vysvětlují následovně: „Remediace je formální logika, kterou nová média předělávají předchozí mediální formy.“ K této definici bych ale připojila, že remidiace se ne vždy týká přeměny starých médií díky těm novým, např. u dnešní televize můžeme pozorovat přetváření formy vysílání po vzoru novějších médií využívajících multimediální prvky (živé vysílání, doplňené o běžící titulky a vstupy různých zpravodajů).
Remediace pracuje na principu hypermediace a imediace. Hypermediace zviditelňuje médium a divák je především fascinován médiem samotným. Imediace se snaží o zmenšení dojmu z média na minimum a hlavním požadavkem je bezprostřednost zobrazované situace.

Zdroj: Janda, L. Remediace. http://www.entermultimediale.cz/?id=txt&nid=58

Prvopočátky pojmu autopoiesis

Pojem autopoiesis uvedl v život na konci 60. let chilský vědec Humberto Maturana spolu se svým bývalým studentem Franciscem Varelou, vědcem a neurologem na univerzite v Santiagu. "Auto" znamená "vlastní" a vztahuje se k autonomii samoorganizujícího se systému, "poiesis" znamená "tvoření". Jde tedy o sebeutváření - utváření sebe sama. Oba autoři usuzují, že autopoiesis je obecným způsobem uspořádání, společným všem živým systémům, ať už je povaha jejich součástí jakákoliv.
Maturana se velkou část svého akademického života věnoval neurologii a speciálně pak vnímání barev. Při tomto zkoumání byl nucen přemýšlet nad složitými otázkami, jež se mu posléze podařilo brilantně vyřešit. O této době své profesionální dráhy vypráví: "Ocitl jsem se v situaci, v níž se můj akademický svět rozdělil a já jsem se orientoval na hledání odpovědí na tyto dvě otázky, které jako by vedly opačnými směry, totiž:'Jak je zorganizován život?' a 'Co probíhá při jevu vnímání?'"
Na konci 60. let si uvědomil, že klíčem k pochopení obou otázek je pochopení "organizace živého".
Při svých výzkumech vnímání barev došel Maturana k objevu, že nervový systém pracuje jako uzavřená síť vzájemných interakcí, v níž každá změna vzájemných vztahů mezi určitými složkami vyústí vždy ve změnu interaktivních vztahů téže nebo jiné složky. Živé systémy jsou pak organizovány v kauzálních cirkulárních procesech, které umožňují evoluční změnu ve způsobu, jakým je cirkularita udržována - všechny složky, které jí tvoří musí být touto organizací produkovány a zároveň udržovány.
Maturana tvrdil, že nervový systém se nejenom samoorganizuje, ale že se neustále vztahuje sám k sobě, takže vnímání nemůžeme považovat z apouhou reprezentaci vnější skutečnosti, ale musíme ho chápat, jako nepřetržitou tvorbu nových vztahů uvnitř nervové sítě. Vnímání a obecněji poznání podle Maturany nereprezentují vnější realitu, ale spíše jí určují prostřednictvím procesu cirkulární organizace, vlastního nervového systému.


Zdroj: Capra, F.: Tkáň života. 1. vyd., Praha: Academia, 2004, ISBN 80-200-1169-2.

Technologie vs. Kritická teorie

Článek Digitální informace a digitální médium optikou kritické teorie Frankfurtské školy (http://www.remedi.cz/rebirth/index.php?option=com_content&task=view&id=19) rozebírá náhled kritické teorie na technologie, skrze které promlouvají svou povahou ojedinělé digitální informace. Autor zde polemizuje s úvahou, že nová média (má na mysli hlavně Internet) nám přinášejí svobodu a možnost volby. Mnoho uživatelů Internetu se v kyberprostoru cítí nezávisle, možná si ale plně neuvědomují jeho skryté hrozby, možnosti sledování a ovládání. Technologie, která přivádí na svět digitální informace, jež jsou specifické hlavně svou nelinearitou, se stává v hledáčku kritické teorie autoritářskou a mocenskou. Internet stojí velikou vahou na pilířích kapitalistické ekonomiky, jež se snaží (podle Marxova názoru) zotročit lidskou přirozenost. Neustálým podsouváním vybraných témat v nás toto médium může budovat odcizené ideje. V jedné své knize rozvíjel Zygmund Bauman myšlenku o novém prostoru, který dnešní doba vytváří. V úvahách navazoval na M. Foucaulta a jeho koncept panoptika. Panoptikon je uspořádán tak, aby malá skupina osob mohla dohlížet na většinu a cíleně ji řídit. Postmoderní (nebo podle Baumanových slov "tekutě moderní") společnost připomíná obrácený systém - tzv. synoptikon, ve kterém si většina připadá svobodná, avšak svůj zrak a ideály neupírá ke své přirozenosti, ale k menšině, kterou obdivuje (ať už to jsou celebrity nebo touha po zisku, či právě in produktech). Bauman na jedné ze svých přednášek zmínil, že díky honosným marketingovým kampaním v nás velké korporace oživují nedospělou infantilnost a nenechávají nás nikdy opravdu dozrát. Nechávají nás toužit, hrát si. Na konci článku Digitální informace a digitální médium optikou kritické teorie Frankfurtské školy autor tvrdí, že zde zmíněná nelinearita digitální informace (tedy možnost postavit přímo vedle sebe jakkoliv starou informaci a jakkoliv novou) je jedinečná a poskytuje lidem nové šance na uchování si vlastní přirozenosti, přičemž víru vkládal v diskuzní fóra. Myslím, že je to zajímavá myšlenka, ale netroufám si tvrdit, že je to právě ten fenomén, který by nás mohl spasit. Mainstreamová většina se těžko brání tlakům velkých korporací, a tak často nevědomě zdarma podporuje jejich reklamní kampaně (hodně často v Internetových diskuzích).

Sláva ne-individualizované multikulturní společnosti 2.0 :)

Jon Postel

Jon Postel byl mužem, který se asi nejvíce proslavil jako hlavní editor série dokumentů Request for Comment (RFC). Tyto dokumenty definovaly standardy Internetu - jakési konvence a postupy, jež nebyly závazné, ale přesto je každý zúčastněný pečlivě dodržoval. Byl také předsedou společnosti rozhodující o přidělování internetových domén Internet Assigned Mambers Authority (IAMA). Po Postelově smrti v roce 1998 nebyl vybrán nikdo jeho vážnosti, a tak bylo místo IAMA ustanoveno jiné společenství - Internet Corporation for Assigned Names and Members (ICANN) s celkem 200 členy.

Krátké video o jeho přínosu dnešnímu Internetu: http://youtube.com/watch?v=vrpo7yCcGE8

Timothy Leary a digitální svět Kybérie

Osobnost Timothyho Learyho asi nemusím představovat, a tak bych ráda představila jeho pohled na digitalizaci světa v druhé polovině 20. století. Velice nadšeně podporoval rozvoj nových informačních a komunikačních technologií. Dokonce je chápal jako předzvěst dalšího stupně vývoje lidstva. Z pozemské souše se podle něj pomalu, ale jistě přesouváme do digitálního prostoru, který nazval Kybérie. Tím, jak využíváme nové technologie, poznáváme funkce našeho mozku, a tak je můžeme lépe využívat. Kybérie je nový prostor do jehož útrob směřujeme za pomoci kyberskafandrů (digitálních technologií vyvinutých po vzoru funkcí našeho mozku).

Na obrazovkách monitorů

pomocí kybernetických přístrojů

z pozice kontrakultury

s využitím informačních chemických látek (chaotických drog)

nadšeni kybererotikou

jako povstalečtí umělci

zkoumáme možnosti prodlužování života

zatímco sjíždíme vlny šílenství končícího tisíciletí

abychom zahlédli divokou nádheru všeho nemožného a nepravděpodobného

s čím přichází budoucí století.

Užijte si to! Je to naše hračka!

S láskou podepsán

T. L.

více Leary T., Chaos a kyberkultura. 1. vyd., Praha: DharmaGaia, 1997, ISBN 80-85905-30-2.

Realizace XanaduSpace

V roce 2007 došlo konečně k realizaci Nelsonovy vize XANADU (již z 60. let). Tento projekt je nyní ke stažení na http://xanarama.net/ a k prohlížení nabízí hypertextově propojené dokumenty. Slovo "space " v názvu projektu je velice příhodné, protože dokumenty jsou propojeny do názorného 3D modelu. Tým Teda Nelsona pracuje na základě jimi ustanoveného otevřeného standardu Transliterature "A Humanist Format for Re-Usable Document and Media". Teda Nelsona evidentně tlačil způsob tradičního využívání dokumentů za pomoci počítače. Většina z nás podle něj bere počítač jako něco, co nám usnadňuje běžnou práci. Většina programů pro psaní a uchovávání textu pouze simuluje papírové uskladňování. Nelson jako otec hypertextu naopak tvrdí, že veškeré nové informační a komunikační technologie je třeba využívat v jejich plném záběru. XanaduSpace tedy po vzoru hypertextu propojuje části dokumentů a mj. umožňuje kolabrativní psaní. V současnosti je zde pouze malé množství dokumentů navázaných na část textu z Bible.

Software

= veškeré programové vybavení počítače, sada všech programů umístěných v počítači. Software je neoddělitelný doplněk hardware.
Počítačový software se dělí na dvě základní skupiny. Systémový software a aplikační software (aplikace).
- systémový software je programové vybavení počítače, které umožňuje spouštění nebo zpracování aplikačního software. - aplikační software (programy) je programové vybavení, které je navrženo a vytvořeno pro řešení nějakého konkrétního problému.

více viz. http://cs.wikipedia.org/wiki/Software

Ergodická literatura - ad. "Cybertext", Espen J. Aarseth

Espen J. Aarseth je autor, který se narodil roku 1965 a je znám především jako významná osobnost hnutí Ludologistů. Ludologie se zabývá osobitým studiem video-her a je v přímém kontrastu s naratologickým výkladem tohoto fenoménu.

V jeho knize Cybertext: Perspectives of Ergodic Literature (původně doktorantskou prací) je k dohledání výklad jeho termínu "ergodická literatura", který v souvislosti s teorií hypertextu (v jeho díle tedy cybertextu) stojí za povšimnutí. Oba nové termíny - cybertext i ergodická literatura - spolu úzce souvisejí. Cybertext je novou formou organizace textu, kterou nám umožnily realizovat nová média. Tuto organizaci Aarseth přirovnává k virtuálnímu labyrintu ubýrajícímu se spletitými chodbami. Proces zpracovávání cybertextu má tudíž jiné požadavky na čtenáře. Již nejde pouze o čtení, ale hlavně o čtenářovu aktivitu a činnost - to jsou právě znaky ergodické literatury.

Aarseth termín ergodický převzal z fyziky, jež jej vytvořila na základě dvou řeckých slov ergos
a hodos, ve smyslu práce a cesta. Jako nejviditelnější příklady ergodických textů Aarseth uvádí např. Knihu proměn I-ťing, Apollinairovy kaligramy nebo román Milorada Pavica Landscape painted With Tea.

Jak následující úryvek z Aarsethovy knihy dokazuje, cybertext Aarseth chápe jako podkategorii ergodické literatury:
"In ergodic literature, nontrivial effort is required to allow the reader to traverse the text. If ergodic literature is to make sense as a concept, there must also be nonergodic literature, where the effort to traverse the text is trivial, with no extranoematic responsibilities placed on the reader except (for example) eye movement and the periodic or arbitrary turning of pages."

Friedrich Kittler

...celým jménem Friedrich Adolf Kittler, narozen roku 1943 v saském městě Rochlitz, známý především jako literární věděc a teoretik médií. Za jeho studií na univerzite ne Freiburgu byl silně ovlivněn texty Jacquese Lacana a Michela Foucaulta. V roce 1976 získal doktorát ve filozofii za práci o básníku Conradu Ferdinandu Meyerovi. O osm let později dosáhl habilitace v oblasti moderní německé literární historie.
V rámci teorie médií je Kittler významný zejména polemikou s McLuhanem a jeho tvrzení o tom, že média jsou extenzemi lidského těla. Místo toho jim Kittler přiznává autonomii. Kontinuálně také vykládá témata psané literatury, psaní počítačových programů, vypálených struktur a silikonových čipů. Podle jeho názoru již nelze říci, že člověk dnes může "psát". Dnes lidské psaní nutně prochází skrze kódy napevno vypálené do silikonových čipů: "The last historic act of writingmay thus have been in the late seventies when a team of Interl engineers plotted the hardware architecture of their first integrated microprocessor." (Kittler: There is no Software).

Publikace (ad. Wikipedia http://en.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Kittler):

• 2006: Musik und Mathematik. Band 1: Hellas, Teil 1: Aphrodite. Wilhelm Fink Verlag, Paderborn.
• 2004: Unsterbliche. Nachrufe, Erinnerungen, Geistergespräche. Wilhelm Fink Verlag, Paderborn.
• 2002: Zwischen Rauschen und Offenbarung. Zur Kultur- und Mediengeschichte der Stimme (as publisher). Akademie Verlag, Berlin
• 2002: Optische Medien. Merve: Berlin. ISBN 3-88396-183-3
• 2001: Vom Griechenland (with Cornelia Vismann; Internationaler Merve Diskurs Bd.240). Merve: Berlin. ISBN 3-88396-173-6
• 2000: Nietzsche – Politik des Eigennamens: wie man abschafft, wovon man spricht (with Jacques Derrida). Berlin.
• 2000: Eine Kulturgeschichte der Kulturwissenschaft. München
• 1999: Hebbels Einbildungskraft – die dunkle Natur. Frankfurt, New York, Vienna
• 1998: Zur Theoriegeschichte von Information Warfare
• 1998: Hardware das unbekannte Wesen
• 1997: Literature, Media, Information Systems: Essays (published by John Johnston). Amsterdam
• 1993: Draculas Vermächtnis: Technische Schriften. Leipzig: Reclam. ISBN 3-379-01476-1 Essays zu den "Effekten der Sprengung des Schriftmonopols", zu den Analogmedien Schallplatte, Film und Radio sowie "technische Schriften, die numerisch oder algebraisch verfasst sind".
• 1991: Dichter – Mutter – Kind. Munich
• 1990: Die Nacht der Substanz. Bern
• 1986: Grammophon Film Typewriter. Berlin: Brinkmann & Bose. ISBN 3-922660-17-7 (English edition: Gramophone Film Typewriter, Stanford 1999)
• 1985: Aufschreibesysteme 1800/1900. Fink: Munich. ISBN 3-7705-2881-6 (English edition: Discourse Networks 1800 / 1900, with a foreword by David E. Wellbery. Stanford 1990)
• 1979: Dichtung als Sozialisationsspiel. Studien zu Goethe und Gottfried Keller (with Gerhard Kaiser). Göttingen
• 1977: Der Traum und die Rede. Eine Analyse der Kommunikationssituation Conrad Ferdinand Meyers. Bern-Munich

Internet na přelomu 80. a 90. let

V roce 1989 přišel Tim Berners Lee s novým způsobem komunikace, který původně vypracoval pro vnitřní potřebu laboratoří CERN. Šlo o hypertextové dokumenty - texty, obsahující odkazy na další dokumenty, jež mohou být umístěny na jiném počítači nezávisle na tom, jak je fyzicky daleko.
Díky jednoduchému a intuitivnímu ovládání se tento způsob komunikace rozšířil i za brány CERNu a dnes jej známe pod pojmem World Wide Web. K dokumentů byly postupně připojeny i obrázky. WWW se dočkal netušeného zájmu podnikatelů a v roce 1992 byl díky NSF (National Science Foundation, která do té doby spravovala páteřní síť Internetu) zahájen komerční provoz Internetu.

Gift Economy

Gift economy - toto spojení se vcelku často objevuje v textech autorů zabývajících se fenoménem komunit na Internetu. Nemyslím, že by se úplně ujalo, ale velice příhodně vystihuje některé rysy internetových společenství.

Pro vysvětlení teorie gift economy je třeba sáhnout hluboko do archetypálních společenských rituálů. Ve své knize Esej o daru popisuje sociolog Marcel Mauss povahu a formy předávání darů v různých společnostech. Podle Mausse mají slavnostní (sváteční) dary jiný smysl než směnu předmětů: jde v nich hlavně o vytváření společenských závazků, které udržují společnosti pohromadě. Pro členy archaických společností platí trojí povinnost:
1) zúčastnit se výměny darů,
2) přijímat dary,
3) oplácet.

Dar se nikdy od osoby dárce úplně neoddělí a vytváří tak závazek jej přiměřeně oplatit, ne ale hned, což by se rovnalo odmítnutí. Dary mohou být různé předměty, ale také výlučné právo na určité jméno, tance, symboly, písně. Zavazují příjemce „totálně“, se vším všudy, dokud nejsou oplaceny, a pozvolna tak nahrazují pokrevní příbuzenské vztahy. (Wikipedia)

Ve spojitosti s komunitami na Internetu se takový typ gift economy uplatňuje v případě peer-to-peer production, diskuzních skupin apod. Počátky Internetu stály opravdu v opozici k tradičním ekonomickým transakcím a prvořadé bylo úsilí o kolektivní svobodnou tvorbu nových hodnot. Obdarování je přirozenou lidskou aktivitou, jež se díky Internetu mohla rozšířit do megalomanských podob.

Open Source Software

Open Source Software je software, který je rozšiřován spolu se zdrojovým kódem. Spolu s tím se pojí i globální dostupnost licencí, která za jistých pravidel dovoluje dalším uživatelům tento zdrojový kód prohlížet a upravovat. V nepřesném ale poměrně běžném vyjadřování se označení open source používá i pro mnoho vlastností, které s otevřeností zdrojového kódu nesouvisí, ale vyskytují se u mnoha open source programů. Například může jít o bezplatnou dostupnost software, vývoj zajišťovaný úplně nebo z podstatné části dobrovolnickou komunitou nebo „nekomerčnost“. Souvisejícím tématem je Free Software - tento pojem prosazuje Free Software Foundation pro podmnožinu open source software dostupnou pod svobodnou licencí, která musí oproti Open Source licenci splňovat ještě další podmínky, například musí umožňovat uživatelům šířit díla odvozená z původního programu.
Oba pojmy, tedy Open Source a Free Software, je ale podle mnoha zainteresovaných možno používat jako synonyma. Rozdíl mezi oběma pojmy je spíš ideologický, resp. filosofický, ale základní idea sdílení souborů (zdrojového kódu) je stejná. V praxi tedy oba pojmy mají v zásadě shodný obsah, tedy jde o distribuci softwaru takovým způsobem, že koncový uživatel má vždy právo na získaní zdrojového kódu programu a dále má právo tento zdrojový kód upravovat a distribuovat.
Ani v zahraniční literatuře není často mezi oběma pojmy rozlišováno. Podrobný vývoj obou pojmů je k dispozici na stránkách encyklopedie Wikipedie. Navíc v angličtině se obecně dává přednost pojmu Open Source před pojmem Free Software. Anglické slovo „free“ má totiž dva významy a to „zdarma“ a „svobodný“. Svobodný software je ale svobodný v tom smyslu, že vždy musí být distribuován se zdrojovým kódem, tedy jedná se o svobodu program jakkoliv upravovat a dále redistribuovat. Společnosti, které prodávají komerční software samozřejmě zdrojový kód programu tají a nedávají jej k dispozici. To je také důvod, proč může být komerční software často chybový, protože existuje malá kontrola nad vývojem softwaru. Open Source ale neznamená, že tento software musí být nutně distribuován zdarma. Open Source je možné prodávat, ale vždy musí být k dispozici zdrojový kód, který si potom může uživatel sám upravovat a dále software svobodně distribuovat.

Vannevar Bush podruhé... As We May Think

Text, který Vannevar Bush napsal někdy okolo roku 1945 a možná tehdy ani netušil, co tím způsobil. Vcelku krátký text s velkou myšlenkou pojednává samozřejmě o jeho ideovém návrhu systému Memex, o kterém tu již byla řeč.

Tento systém by měl řešit dávný problém člověka s jeho nespolehlivou a děravou pamětí. V plném proudu modernizace první poloviny dvacátého století, nových myšlenek, objevů a vynálezů nabývala tato potřeba zřejmě význačného charakteru. Papír a tužka nestačí, a tak Bush po vzoru velkých vynálezců jeho doby navrhuje technologický přístroj, který by byl schopen uchovávat informace v tehdy neznámé formě – informace, dokumenty a data měly být navzájem propojené sítí asociací a myšlenkových spojů (Vannevar Bush se v textu doslova zmiňuje o „indexing“, „tying“, „comments“).

Na obrázku vlevo je vyobrazen jeho vlastní návrh přístroje Memex. Jedná se o stůl, v němž jsou na fotografiích a audiopáskách zaznamenány informace, který vlastník stroje sebral, vyzkoumal či zkrátka někde našel a vyhodnotil jako zajímavé. Protože by byly všechny zaznamenávací systémy příliš objemné, navrhuje vytvoření mikrodestiček, které by dokázaly nést všechny tyto informace. Na malých obrazovkách se objevují vyvolané dokumenty a přes klávesnici je možno přiřazovat jim již zmíněné asociativní propoje.

Kromě tohoto komplikovaného přístroje navrhl Bush např. vývoj technologií schopných zaznaménávat mluvený projev přímo do textu, či vypočítávat tehdy nedosažitelné matematické operace.

Bushovy podněty se probudily s rozvojem Internetu, který čím dál více pracuje na bázi asociativního propojování informací. … i lidí, což do celého memory systému přinášejí možnost synergického efektu.