Toward Embodied Virtuality (In.: Hayles, N. K. How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature and Informatics)

Katherine N. Hayles se ve své knize How We Became Posthuman zamýšlí nad významem virtuálních realit, evolucí informace a dalšími tématy. Název knihy předesílá, že autorka se domnívá, že lidé dnešního světa se někdy v minulosti již stali posthumánními bytostmi - používání virtuálních nástrojů z nás již částečně dělá kyborgy a mění naše vnímání, chování a myšlení. V první kapitole knihy (Toward Embodied Virtuality) nastoluje Hayles hlavní myšlenku díla, která jí přišla na mysl po přečtení knihy Hanse Moravce Mind Children, kde autor přemítá o možnosti "nahrání" lidského vědomí do počítače, a to otázku svobody informace, potažmo lidí.

Autorka se 6 let zabývala teoretickým výzkumem historie kybernetiky a postupně vytvořila model evolučního vývoje informace, vystavěný ze 3 prolínajících se etap:

1. oddělení informace od materiálních forem, na kterých se zdála být závislá;

2. zrod kyborga jako technického artefaktu a kulturní ikony (navazuje mj. na teorie o autopoiesi);

3. propojení člověka s virtuálními nástroji, které mění jeho podstatu - posthumánní struktura člověka.

Posthumánní znamená, že jsme ve stálém propojení s virtuálními realitami, technologiemi a novými médii a u dané osoby už nemůžeme spolehlivě definovat, co je jeho přirozeně vlastní a co pochází z vůle někoho jiného. Informace a vědomí oddělené od materiální podstaty - tedy i lidského těla mohou existovat nezávisle v nejrůznějších schránkách - Hayles předesílá postbiologickou budoucnost lidské rasy: posthumánní společnost může v budoucnosti vnímat své tělo spíše jako módní doplněk než jako půdu jejich bytí. Problém je v tom, že lidé se stávají posthumánními, protože si myslí, že jsou posthumánní. Název knihy When We Became Posthuman je tedy ironickým definováním stavu naší mysli. Virtuální, které se nekontrolovaně propojuje s humánním Hayles definuje následovně: "Virtuality is cultural perception that material objects are interpretated by information patterns." Jde tedy o relativní pojem, který se radikálně vymezuje vůči materiální podstatě světa. Svět informací zde existuje jako paralela k "reálnému" světu.

Autorka se velice často v textu zabývá sci-fi literaturou a její reflexi považuje za stejně důležitou, jako reflexi vědeckého a technologického pokroku. Všechny artefakty objevující se ve společnosti na ní působí a zanechávají následky. Literatura je často prostředkem porozumění vlastní osobě.

Naše cesta k virtualitě není způsobena pouze technologickým pokrokem, spíše je výsledkem historicky specifických situací a aktuálních potřeb společnosti. Autorka v textu trefně připomíná, že není na místě generalizovat vývoj k virtualitě, protože na většině území Země se lidé s novými technologiemi nesetkali a nejspíše je čeká odlišná cesta budoucnosti s těžko predikovatelnými cíli.

Teorie informační společnosti

V první kapitole své knihy Information Society se Frank Webster snaží definovat pojem informační společnost. Jako vodítko mu posloužilo 5 základních východisek:
- technologické
- ekonomické
- pracovní
- prostorové
- kulturní

Každé z východisek popisuje praktickou oblast zájmu společenskovědních teoretiků. Webster připomíná zásadní teorie, z nichž každá v určité míře operuje s pojmem informace - buď v oblasti technologie, ekonomie, zaměstnání, socio-geografického rozdělení nebo kultury. Místo, aby se snažil kompilovat aktuální názory autorů, usiluje o jejich kritickou reflexi. U všech východisek nastoluje nové otázky a v závěru kapitoly dochází k hlavnímu problému všeobecného pojetí informační společnosti. Podle jeho názoru, nemá smysl hledat příčinu vzniku informační společnosti v strmém nárůstu počtu digitálních zařízení mezi lidmi, počtu lidí pracujících pouze s informačními technologiemi apod., ale spíše ve způsobu využívání informací. Informaci Webster chápe v sémantickém slova smyslu, tzn. že každá informace nese smysl - je zprávou nebo instrukcí o něčem nebo někom. Tvrdí, že i když v běžném způsobu uvažování takto informaci chápeme, jím zmiňované teorie referují o informacích v ne-sémantickém smyslu, berou jí jako společenskou komoditu. Webster vyjadřuje tento spor distinkcí mezi pojmy vlastnit informaci a být informován.

Remediace

Remediace je pojem, který vystihuje kreativní interakci mezi starými a novými typy médií. Slovo remediace bylo odvozeno od latinského slovesa „remediere“, jež lze přeložit jako léčit. Bolter a Grusin tento pojem vysvětlují následovně: „Remediace je formální logika, kterou nová média předělávají předchozí mediální formy.“ K této definici bych ale připojila, že remidiace se ne vždy týká přeměny starých médií díky těm novým, např. u dnešní televize můžeme pozorovat přetváření formy vysílání po vzoru novějších médií využívajících multimediální prvky (živé vysílání, doplňené o běžící titulky a vstupy různých zpravodajů).
Remediace pracuje na principu hypermediace a imediace. Hypermediace zviditelňuje médium a divák je především fascinován médiem samotným. Imediace se snaží o zmenšení dojmu z média na minimum a hlavním požadavkem je bezprostřednost zobrazované situace.

Zdroj: Janda, L. Remediace. http://www.entermultimediale.cz/?id=txt&nid=58

ICT ve vzdělávání

Nové technologie nám přinášejí mnoho možností jejich využití právě ve vzdělávací praxi - Feenberg se v tomto textu o takových možnostech zmiňuje a nastoluje obecná doporučení do budoucnosti. Je spíše překvapivé, že tendence k využívání informačních a komunikačních technologií v procesu formálního vzdělávání se objevují až v posledních letech. Jejich komunikační a informační potenciál byl uznán již dávno, avšak všeobecná podpora jejich využívání v procesu vzdělávání se objevila až na počátku 21. století. V roce 2004 uznala hodnotící skupina EU k projektu eEurope pozitivní vliv informačních a komunikačních technologií na růst HDP a všeobecké prosperity. Na poli středoškolského a vysokoškolského vzdělávání je učení pomocí digitálních technologií podporováno hlavně z důvodu finančních úspor. Odborníkům stačí vytvořit vzdělávací materiál jednou a o předávání a podporu učení se pak stará buď systém sám nebo systém a učitel, kterého Feenberg nazývá de-skilled teacher, tedy učitel bez odborných schopností. Okruhy, ve kterých by byl takový učitel vzdělán, jsou vzdělávací metody a techniky – učitel by se stal pouze podpůrnou a pomocnou silou při učení. Profese učitele jako člověka, který přednáší vznikla v dobách středověku. Protože byl kritický nedostatek učebnic, ze kterých by se studenti mohli učit sami, a tak bylo nutné mít osobu, která bude knihy předčítat. V dnešní době, kdy jsou díky novým technologiím informace po ruce každému, kdo má alespoň základní schopnosti práce s počítačem je přednáška v tomto původním slova smyslu asi opravdu zbytečná. Elektronické systémy vzdělávání navíc umožňují mnoho forem učení a interakce a hlavně podporují (podle mého názoru nejvíce přínosnou) diskuzi mezi studenty a lektory a mezi studenty samotnými.

Článek, který se stal podkladem (Andrew Feenberg: Whither Educational Technology?) naleznete na http://www-rohan.sdsu.edu/faculty/feenberg/peer4.html

Prvopočátky pojmu autopoiesis

Pojem autopoiesis uvedl v život na konci 60. let chilský vědec Humberto Maturana spolu se svým bývalým studentem Franciscem Varelou, vědcem a neurologem na univerzite v Santiagu. "Auto" znamená "vlastní" a vztahuje se k autonomii samoorganizujícího se systému, "poiesis" znamená "tvoření". Jde tedy o sebeutváření - utváření sebe sama. Oba autoři usuzují, že autopoiesis je obecným způsobem uspořádání, společným všem živým systémům, ať už je povaha jejich součástí jakákoliv.
Maturana se velkou část svého akademického života věnoval neurologii a speciálně pak vnímání barev. Při tomto zkoumání byl nucen přemýšlet nad složitými otázkami, jež se mu posléze podařilo brilantně vyřešit. O této době své profesionální dráhy vypráví: "Ocitl jsem se v situaci, v níž se můj akademický svět rozdělil a já jsem se orientoval na hledání odpovědí na tyto dvě otázky, které jako by vedly opačnými směry, totiž:'Jak je zorganizován život?' a 'Co probíhá při jevu vnímání?'"
Na konci 60. let si uvědomil, že klíčem k pochopení obou otázek je pochopení "organizace živého".
Při svých výzkumech vnímání barev došel Maturana k objevu, že nervový systém pracuje jako uzavřená síť vzájemných interakcí, v níž každá změna vzájemných vztahů mezi určitými složkami vyústí vždy ve změnu interaktivních vztahů téže nebo jiné složky. Živé systémy jsou pak organizovány v kauzálních cirkulárních procesech, které umožňují evoluční změnu ve způsobu, jakým je cirkularita udržována - všechny složky, které jí tvoří musí být touto organizací produkovány a zároveň udržovány.
Maturana tvrdil, že nervový systém se nejenom samoorganizuje, ale že se neustále vztahuje sám k sobě, takže vnímání nemůžeme považovat z apouhou reprezentaci vnější skutečnosti, ale musíme ho chápat, jako nepřetržitou tvorbu nových vztahů uvnitř nervové sítě. Vnímání a obecněji poznání podle Maturany nereprezentují vnější realitu, ale spíše jí určují prostřednictvím procesu cirkulární organizace, vlastního nervového systému.


Zdroj: Capra, F.: Tkáň života. 1. vyd., Praha: Academia, 2004, ISBN 80-200-1169-2.

Technologie vs. Kritická teorie

Článek Digitální informace a digitální médium optikou kritické teorie Frankfurtské školy (http://www.remedi.cz/rebirth/index.php?option=com_content&task=view&id=19) rozebírá náhled kritické teorie na technologie, skrze které promlouvají svou povahou ojedinělé digitální informace. Autor zde polemizuje s úvahou, že nová média (má na mysli hlavně Internet) nám přinášejí svobodu a možnost volby. Mnoho uživatelů Internetu se v kyberprostoru cítí nezávisle, možná si ale plně neuvědomují jeho skryté hrozby, možnosti sledování a ovládání. Technologie, která přivádí na svět digitální informace, jež jsou specifické hlavně svou nelinearitou, se stává v hledáčku kritické teorie autoritářskou a mocenskou. Internet stojí velikou vahou na pilířích kapitalistické ekonomiky, jež se snaží (podle Marxova názoru) zotročit lidskou přirozenost. Neustálým podsouváním vybraných témat v nás toto médium může budovat odcizené ideje. V jedné své knize rozvíjel Zygmund Bauman myšlenku o novém prostoru, který dnešní doba vytváří. V úvahách navazoval na M. Foucaulta a jeho koncept panoptika. Panoptikon je uspořádán tak, aby malá skupina osob mohla dohlížet na většinu a cíleně ji řídit. Postmoderní (nebo podle Baumanových slov "tekutě moderní") společnost připomíná obrácený systém - tzv. synoptikon, ve kterém si většina připadá svobodná, avšak svůj zrak a ideály neupírá ke své přirozenosti, ale k menšině, kterou obdivuje (ať už to jsou celebrity nebo touha po zisku, či právě in produktech). Bauman na jedné ze svých přednášek zmínil, že díky honosným marketingovým kampaním v nás velké korporace oživují nedospělou infantilnost a nenechávají nás nikdy opravdu dozrát. Nechávají nás toužit, hrát si. Na konci článku Digitální informace a digitální médium optikou kritické teorie Frankfurtské školy autor tvrdí, že zde zmíněná nelinearita digitální informace (tedy možnost postavit přímo vedle sebe jakkoliv starou informaci a jakkoliv novou) je jedinečná a poskytuje lidem nové šance na uchování si vlastní přirozenosti, přičemž víru vkládal v diskuzní fóra. Myslím, že je to zajímavá myšlenka, ale netroufám si tvrdit, že je to právě ten fenomén, který by nás mohl spasit. Mainstreamová většina se těžko brání tlakům velkých korporací, a tak často nevědomě zdarma podporuje jejich reklamní kampaně (hodně často v Internetových diskuzích).

Sláva ne-individualizované multikulturní společnosti 2.0 :)