2010-07-22

2010-07-21

Naše doba, pokrok a jiná zvěřena / kniha Dialektika osvícenství

Knihu Dialektika osvícenství napsali Max Horkheimer a Theodor W. Adorno v americké emigraci. Na konci války tak tito dva zakladatelé frankfurtské školy reagovali na absurditu tzv. racionálního pokroku v západních společnostech. Kniha poprvé vyšla roku 1947, avšak svým tématem a hloubkou úvah je navýsost aktuální dodnes.
První část knihy vysvětluje koncept osvícenství a následně jej připodobňuje ke klasickému dílu Odysseia, jež autoři považují za .jeden z nejranějších reprezentativních svědectví buržoazní západní civilizace".
Autoři se zaměřují na vysvětlení konsekvencí osvícenského paradigmatu a racionálních zásad. Jistě se nechali inspirovat konečnými důsledky totalitárních režimů, které měli možnost přímo sledovat, když knihu začali psát (1944), své úvahy ale pouštějí dál a vysvětlují kořeny a nedostatky racionálních způsobů myšlení. Neopomíjejí moderní umění, způsoby masové komunikace nebo zábavní průmysl.
Osvícenství má být mocnou sílou, jež lid dokáže zbavit strachu a vloží mu do rukou moc nad vlastním okolím, učiní z něj všehoschopného pána. Mělo odkouzlit svět a mýty nahradit racionálním věděním. Tyto tendence vyvstávají z technického pokroku a mají jistě obrovskou zásluhu na rozvoji vědy a modernizaci světa. Bohužel západní společnost se přiklonila k tomu nejjednoduššímu a nejomamnějšímu způsobu žití a propadla konzumentství, " bezmoc a ovladatelnost masy roste s množstvím statků, jež jsou jí přidělovány".
Jeden z hlavních problémů Adorno a Horkheimer vídí v tom, že osvícenství ve své honbě za rozumem a poznáním pozapomněla tento svůj záměr také racionalizovat. Propagátor osvícenství Francis Bacon říká: "(...) rozum, který přemáhá pověru, má ovládnout přírodu zbavenou kouzel. Vědění, které které je mocí, nezná žádné hranice ani v zotročení tvorů, ani v poddajnosti vůči pánům světa. Stejně, jako je vědění k službám všem účelům buržoazního hospodářství v továrně i na bitevním poli, tak je k službám podnikavcům bez ohledu na panství. Králové nedisponují technikou bezprostředněji než obchodníci: technika je stejně demokratická jako systém hospodářství, s nímž se rozvíjí. Technika je podstatou tohoto vědění . Cílem tohoto vědění nejsou pojmy a obrazy, rozkoš z poznání, nýbrž metoda, využití práce jiných, kapitál.".

Lidská společnost vymýcením veškerých mýtů, logicky neověřených tvrzení a animismu maže i dosavadní common sense:"...pojem nahrazují formulí, příčinu pravidlem a pravděpodobností" (ibid., s. 19). Vše, co se tomuto postupu nepodřídí, je považováno za podezřelé.
Tendence veškeré společenské praktiky vysvětlit a zbavit je mytologického či rituálního pozadí, vedlo ale ke společenskému odcizení, které popisoval později např. Marx. Dřívější rozdělení společnosti nahradil systém práce svobodných lidí pod příkazem či nepřímým donucením.
Tím, jak je příroda postupně demaskována, roste míra kontroly nad lidmi. Osvícenství a racionální pokrok jsou dnes již přijímány bez pochyb či otázek po jejím účelu a konsekvencích. Pokrok ve vědě a technologiích si přece nežádá i racionalizaci všech procesů a společenských vztahů. Odstup od přírody nás zbavuje schopnosti jejího bezprostředního porozumění.
Skrze Homérovo dílo Odysseia Adorno a Horkheimer připodobňují osvícenecké tendence ke starým mýtům (jež se nakonec staly hlavním nepřítelem osvícenství). V tomto starořeckém mýtu nachází mnoho paralel k výkladu racionální společnosti: Boj s klamavými Sirénami (znázorňující animistické touhy nevědomosti), jež mámí samotné trosečníky a přivádějí je do života ve faleši a zapomnění. Vítězství v kolektivu. Ponížení slasti na animální úroveň skrze postavu Kirké apod.
Zajímavou Adornovou poznámkou je, že Kirké nám zde připomíná přetrvávající spojení žen s přírodou. Tento neustálý rozpor, který vede racionalismus s přírodou je v této oblasti překonán manželstvím, díky němuž žena (res. přírodní síly) ztrácí svou rozhodující moc a samostatnost, kterou přebírá muž (symbol logiky a civilizovaného jednání).
Velkou část knihy autoři věnují masové kultuře a společenským změnám, které přinášejí. Již ve čtyřicátých letech odhadl základní tendence a záměry médií. Rozpoznávají centrální kontrolu skýtající v jednotě a kontrole podávaných informací, unifikaci zábavy a kustomizaci produktů:
"(...) Pracovnímu procesu v továrně a v kanceláři lze uniknout jen tím, že se napodobí ve volném čase. Tím nevyléčitelně onemocněla veškerá zábava. Nakonec ustrne v nudě, protože chce-li zůstat zábavou, nemá prý vyžadovat žádné úsilí, a pohybuje se proto jen v přísně vyjetých asociačních kolejích. Divák nemá mít potřebu vlastního myšlení: produkt předznamenává každou reakci: nikoli svou věcnou souvislostí -ta se rozpadá, pokud si nárokuje myšlení -, nýbrž signálem. Každému logickému spojení, které předpokládá duchovní námahu, se pečlivě předchází. (...)" .

Nadvládu a potlačení přirozené individuality vidí autoři téměř všude. Je otázkou, zda tento jejich způsob myšlení je kontraproduktivní či oprávněný. Faktem dnes zůstává, že společenská masa znatelně otupuje a ztrácí schopnost kontroly nad vlastním životem.
Dílo kulminuje v posledním oddílu nazvaném Prvky antisemitismu. Meze osvícenství. Jak název napovídá, antisemitismus je zde považován za karikaturní vyvrcholení osvícenství.
Autoři nacházejí v ideálu pokroku zaslepující a lživé prvky. Lidské dějiny se tak zdají být znovu a znovu protkávány střídajícími se vůdčími myšlenkami a paradigmaty. Kniha Dialektika osvícenství tak získává na významu právě dnes, kdy se boří základní pilíře společností, které stály v čele pokroku, avšak často postrádaly nutné opodstatnění - racionalizace procesů ve všech společenských i privátních sférách, unifikace lidských projevů, kolektivní produkce a spotřeba, rozvoj vědeckého poznání a experimentování v oblastech, které to bezpodmínečně nevyžadují apod.


ADORNO, W. T., HORKHEIMER, M. DIALEKTIKA OSVÍCENSTVÍ. FILOZOFICKÉ FRAGMENTY.
1. VYD., PRAHA: OIKOYMENH, 2009, ISBN 978-80-7298-267-7.

Jaký by byl... Svět bez tragických událostí 11. září 2001

Větu, že svět se po teroristických útocích na Spojené státy v roce 2001 změnil, slýchávám podle mého názoru více, než je zdrávo. V žádném případě si s tímto výrokem nedovoluji nesouhlasit, zamýšlím se nad ním spíše proto, že mě zajímá, zda byly tyto změny nevyhutelné a co je jejich opravdovou příčinou. Odhoďme stranou konspirační teorie a úvahy o tom, kdo je vyníkem smrti téměř tří tisíc lidí a podívejme se na běh alternativních dějin po 11. září 2001 bez teroristických útoků.
Téměř okamžitě po útocích na World Trade Centre v New Yorku vyhlásil prezident Spojených států amerických Světovou válku proti teroru. USA napadlo Afghanistán, kde boj proti teroristické skupině al-Kajdá vede dosud.
S vojenskými tahy proti teroru je spjata i kontroverzní válka v Iráku. Často se ale zapomíná na to, že myšlenka dobýt a okupovat Irák, se ale zrodila již deset let před 11. září 2001. Jejími stoupenci byli např. náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz a viceprezident Dick Cheney, kteří na Irák chtěli zaútočit z různých strategických i ideologických důvodů. Jako reálná politika byla poprvé navržena až po 11. září 2001. V té době Bushova vláda prohlásila, že Amerika na Irák musí zaútočit kvůli spojení mezí organizací al-Kajdá a Saddámem Husseinem. Později toto tvrzení opodstatnila prohlášením, že Irák disponuje jaderným programem a později i „zbraněmi hromadného ničení“. Nyní je hlavním proklamovaným cílem odstranění Husseina a nastolení demokracie.
Dříve nebo později by tedy k útoku na Irák došlo, avšak jeho mezinárodní opodstatnění by neprobíhalo tak jednoduše. I další vojenská tažení byla ospravedlněna tzv. světovou válkou proti terorismu, která byla započata jako reakce na 11. září:
• Operace pro trvalou svobodu - Afghanistan (20. 11. 2001)
• Operace pro trvalou svobodu - Filipíny (leden 2002)
• Operace pro trvalou svobodu - Afrika (říjen 2002, Džibuti, Keňa, Etiopie, později Somálsko)
• Operace svoboda Iráku (2003)
• Operace pro trvalou svobodu - Sahara (2007, Alžírsko, Čad, Mali, Mauritánie, Niger, Senegal, Nigérie, Maroko)

Války v Afganistanu a Iráku rozhodně ničí popularitu výkonné moci v USA a jejich prestiž v zahraničí. Koncentrace pozornosti na region Perského zálivu vedla k tomu, že Spojené státy ztrácejí pozice v Latinské Americe, kde tradičně dominovaly. Council on Foreign Relations v únoru 2007 ve svých rozborech tvrdil, že období hegemonie USA v západní hemisféře skončilo. A nejde pouze o politiku, byť v této oblasti probíhají velmi významné změny: ve volbách vítězí politici, kteří jsou kritičtí vůči Washingtonu a v polovině roku 2008 dokonce dva státy, Bolívie a Venezuela, vyhostily velvyslance USA ze svých zemí pro vměšování do vnitřních záležitostí.
Osoba George W. Bushe je dnes spojována hlavně s válečnými akcemi a protikandidáti na funkci amerického prezidenta se vymezovali hlavně v reakci na tyto události a politické tahy. Bez tragických událostí 11. září 2001 by se George W. Bush nejspíše zaměřil především na domácí otázky, protože rok 2001 přinesl díky propadu akcií IT společností konec tzv. Nové ekonomiky. Nová ekonomika slibovala konec nadvlády velkých korporací a vládních podniků, její zastánci zdůrazňovali hlavně revolučnost vlivu informačních technologií a jejich změn na ekonomiku. Do USA, stejně jako do všech vyspělých zemí světa přišla recese tažená nasyceností domácí poptávky a podpořená nulovými úsporami.
S velkou pravděpodobností by Bush svou autoritu budoval na efektivitních zásazích po neštěstích spojených s hurikánem Katrina. Zahraniční politika by tak byla nejspíše odsunuta na druhou kolej.
V České republice došlo ke snížení popularity USA hlavně v průběhu plánování výstavby protiraketového obranného štítu v České republice a v Polsku (2007). Tato akce byla plánována již mnohem dříve, plán SDI (Strategic Defence Iniciative) měl chránit strategické zájmy před útoky z Iránu. Pokud by tedy USA nenapadly Irák, Haussein by nejspíše stále stál v čele a pravděpodobně usiloval o zbraně hromadného ničení. V tomto případě by byl nejdůležitější postoj Ruska, které dnes ještě stojí na straně Iránu. Celkově se dá předpokládat, že za úhlavního nepřítele by Spojené státy označily právě Irán, takže vztahy s ním by teď byly na úplně jiné úrovni.
V roce 2004 by nejspíše Bush nebyl znovuzvolen do prezidentské funkce, v té době mu tam dopomohla právě funkce válečného prezidenta. Jeho popularita nebyla nikdy příliš vysoká, a tak by v případě neexistence války proti globalnimu terorismu, svůj post pravděpodobně neobhájil. Otázkou zůstává, zda-li by už byl Barack Obama připraven kandidovat, nebo by byl zvolen úplně jiný kandidát. Každopádně by Spojené státy americké měly ve světě jinou pověst, než mají v současnosti.