2009-11-18

Doba svobodná?

Zamyšlení nad článkem Václava Bělohradského Doba Ratzingerova

Václav Bělohradský se ve svém článku Doba Ratzingerova zamýšlí nad aktuálními kroky křesťanské církve. Současný papež Joseph Ratzinger představuje aktivistickou stranu církve prosazující návrat k tradicím a potřebu opětovného potvrzení významného společenského postavení. Zamyšlení se o těchto krocích je v souvislosti s aktuálním směrem socio-ekonomického vývoje západních společností velice příhodné. Jako jedna z nejvíce ateistických zemí v Evropě bychom se jistě měli zamýšlet nad příčinami naší nelibosti k jakémukoliv náboženství.

Křesťanství neodmyslitelně patří do historické tradice naší společnosti, determinovalo historický vývoj a formovalo naše myšlení. Ratzinger bere křesťanství jako nevyvratitelnou součást naší kultury, jejímž zřeknutím bychom se vzdali svých kořenů. Sekularizace tak podle Ratzingera zapříčiňuje ztrátu identity, ztrátu pevné západoevropské půdy pod nohama. Bělohradský se na druhé straně vrací do minulosti a popisuje postupné vymykání lidského společenství z poddanství církevních tradic. Trefně píše „Mrtev tedy není Bůh, ale tradiční představy o něm, hluboce propojené se státní mocí a třídním status quo.“ Nástup osvícenecké racionality znamenal začátek úpadku náboženství. Magická a z racionálního pohledu nepřirozená podstata náboženství se stala neuspokojivým pohledem na svět, svaté spisy již nedokáží přijatelně vysvětlit okolní svět a souvislosti dění. Poslední, na co se lze obrátit je důležitost tradic, které po staletí zabezpečovaly správné fungování společnosti.
Bělohradský zásadně nesouhlasí se slepými návraty k minulým tradicím a zvykům, vítězství rozumu chápe jako krok správným směrem v otázkách čestnosti a smysluplného plnění života. Říká: „Sekularizovaný člověk už nemůže ‘věřit čestně’ tomu, co je v křesťanství jen náboženskou tradicí.“

Nechci se zamýšlet nad problémem správnosti křesťanského či racionálního pohledu na věc, žijeme v postmoderní době, jež umožňuje různorodost pohledů bez nároků na oprávnění zaujímat ten správný. Bezesporu se nacházíme v bodě, který je pro naší společnost zlomovým, naše zvyky se výrazně mění, racionální uvažování rozbilo doposud nevyvratitelné pravdy a zaběhnuté způsoby chování. Evropská Unie na místo hodnotového systému dosazuje ekonomický a ze svých programů striktně odděluje jakékoliv náboženské rysy. Je na pováženou, jak ochotně a zarputile bojujeme proti náznakům unikátních identit jednotlivých národů a na jejich místo dosazujeme multikulturalitu a demokratickou svobodu.

Bělohradský říká: “Ano, modernost relativizuje křesťanské pravdy, ale ne proto, že jsme zradili ‚objektivní řád stvoření‘, ale proto, že těm pravdám nyní rozumíme historicky, psychologicky a sociologicky. Takové porozumění v nás pak probouzí svědomí a empatii, které naopak náboženský dogmatismus dusí; relativizace osvobozuje člověka, ale pak ho znovu svazuje, i když ‚svobodně zvolenými‘ pouty.“
Je otázkou, jaká a jak pevná pouta si pro své jednání člověk západního světa 21. století zvolí. Pouhá racionalita a pochopení různorodosti kulturních identit nestačí. Pro vybudování kvalitního hodnotového systému je třeba dobré výchovy a kvalitních edukačních aktivit. Obrat k ve všech směrech demokratickému „najděte si vlastní pravdu podle svých nejlepších schopností a možností“ nestačí.

Vedoucí představitelé západních zemí si tuto skutečnost uvědomují a snaží se nenápadně formovat společenské vědomí skrze média a veřejné kampaně. Velice delikátním způsobem tak zasahují do hodnotového systému, jež najednou stojí na zásadně neracionálních základech. Systémy vládnutí postupně rozmílají dříve pevné základy národních identit. Moderní člověk tak pochopitelně hledá pevné body, kterých se v životě přidržet. Bohužel postmoderní doba nenabízí pevný hodnotový základ, neexistuje efektivní návod na způsob žití.

Reklamní kampaně nás navádějí, abychom si půjčovali peníze, i když není reálná šance je bezpečně splatit, konzumovat v nevídaně obrovské míře, přemýšlet nad nepodstatnými věcmi jako vzhled a materiální statky, kterými se obklopujeme.

Podobných nátlakových kampaní pro záchranu svého postavení ve společnosti bezesporu využívá i křesťanská církev. Média jsou efektivním prostředkem pro ovlivnění populace, mnoho z nich využívá i účinných praktik kontroly našich aktivit. Souhlasím s Bělohradským, že to může vypadat, že se v tomto bodě křesťanská církev poněkud odchýlila od svých tradic, avšak pravdou je, že pouze využívá dostupných informačních médií, tak jako to dříve dělala s tiskovými materiály apod. Vysoký potenciál informačních zdrojů si uvědomovala již v době, kdy přistoupila k pálení knih, jež nevyhovovaly správnému křesťanskému pohledu.

Je jistě vhodné zamýšlet se nad aktivitami církve, jež se tolik vymykají našemu racionálnímu rozumu, stejným způsobem bychom se měli ale zamýšlet i nad aktivitami velkých ekonomických korporací a vládnoucích skupin, jež společenské a tím pádem i hospodářské dění ovlivňují drobnými zásahy např. do mediálního obsahu, jež denně konzumujeme. Žijeme opravdu racionálně?

Žádné komentáře: