2009-02-18

Demokracie a internet

K tématu demokraci na internetu mě motivovala kniha Rich Media, Poor Democracy a rozhovory s jejím autorem, analytikem médií Robertem W. McChesneym, na téma role médií při demokratizaci společnosti. Kniha vyšla poprvé v roce 1999, znovu pak v roce 2000, kdy byla doplněna o novou autorovu předmluvu. McChesney je (nejen v této knize) aktivistou, hodnotícím sociálním vědcem, zkoumajícím především politicko-ekonomickou optikou problém moci, její kumulace a uplatňování, vyzývajícím čtenáře k činnosti a navrhujícím konkrétní politická řešení. McChesney je prezidentem a spoluzakladatelem organizace Free Press, která usiluje o reformu amerických médií1.

V dobách zrození Internetu vládla všeobecná představa o jeho možnostech zvýšit demokracii ve společnosti. Všeobecný přístup k informacím a svobodná možnost projevu byla považována za hlavního hybatele společenského dění. V roce 1980 vyšla kniha manželů Tofflerových – Nová civilizace. Třetí vlna a její důsledky, která referovala o všeobecné přeměně společnosti ke společnosti informační (resp. jde o tzv. třetí vlnu společnosti po vlně první – zemědělské a druhé – industriální). Tato historicky třetí vlna čerpá svoji energii z nových způsobů vytváření a využívání poznání, kterým v ekonomické sféře odpovídá přenesení důrazu z průmyslu na sektor služeb. Země třetí vlny prodávají informace a inovaci, management, kulturu, rozvinutou techniku, software, vzdělání, výcvik, lékařskou péči, finanční servis a další služby. Tofflerovi předpovídali, že dojde k systematické demasifikaci, že společnost bude směřovat k vysoké heterogenitě a k individualizaci jedinců, nikoli však nutně k egoismu. Ekonomické a společenské instituce se podle jejich názoru budou adaptovat na měnící se situaci: k vyšší flexibilitě, užší profilaci, decentralizaci rozhodování i prostorové decentralizaci.

Všeobecné přeměně veřejnosti se velice brzy začaly věnovat vládní aparáty. Vycítily šance na nové ekonomické příležitosti a zároveň na zefektivnění sdílení informací a celkové informační infrastruktury. Pojem 'informační společnost' se poprvé objevil v Norově-Mincově zprávě francouzské vlády z roce 1975, jež rozšířila tradiční chápání telekomunikací i na otázky národní technologické suverenity a vytyčila vládní iniciativy včetně 'elektronického občanství'. V srpnu 1983 japonské MITI formuluje Plán Teletopie, který měl podporovat šíření nových médií po celé zemi a zajistit komunikační a informační služby vysoké úrovně japonským regionálním městům. Města si vybírala až pět z několika typů služeb z nabídky plánu. Současně s tímto plánem přišla monopolní telekomunikační společnost NTT s projektem na zavedení sítě optických vláken jako základní komunikační struktury po celém Japonsku. (Srov., Zlatuška, 1998) Obě tyto iniciativy byly pojaty jako kriticky důležité snahy ve vztahu k ekonomické konkurenceschopnosti a zlepšování kvality života. Zanedlouho reagovaly i další vlády, silně byla internetová infrastruktura podporována ve státech západní Evropy.

Informační společnost je tedy charakterizována především využíváním digitálního zpracovávání, uchovávání a přenosu informací. Ze zpracování informací se stala významná ekonomická aktivita, která prostupuje tradičními ekonomickými či společenskými aktivitami a zároveň vytváří zcela nové příležitosti a činnosti, které podstatně ovlivňují charakter společnosti.

Již v šedesátých letech 20. století, před objevením Internetu, formuloval významný britský badatel Herbert Marshall McLuhan společenskovědní teze, které dnešní Internet z velké části naplňuje. Tvrdil, že počítač není jen novým technickým prostředkem, ale novým sociálním jevem, který výrazně mění způsob života jedince, jeho životní rytmus, působí na strukturu společnosti a její životní styl. Všímal si postupného bourání geografických hranic a zvýšení všeobecné propojenosti světa. Každá věc, každá situace, každé rozhodnutí vedoucího představitele, každé země či regionu, se odrazí na životě všech ostatních lidí, zemí či regionů. McLuhan tento fenomén nazval termínem 'globální vesnice'. V souvislosti s propojením světa skrze elektronická média, hovořil McLuhan o novém kmenovém, elektronickém vědomí, které nahradí stávající kulturu. McLuhan věřil, že elektronické technologie vrátí společnost do sjednocené pospolitosti 'globální vesnice' (jako v dobách kmenových společností), jejímiž hlavními znaky jsou okamžitá možnost komunikace, nepřetržitá propojenost a jednoduchá dostupnost potřebných informací.

Marshall McLuhan stavěl na názoru, že to, jak uvažujeme a jak vypadá naše společnost, závisí na tom, jakými prostředky komunikujeme. Novodobý analytik médií Robert McChesney se domnívá, že stav společnosti a podoba její demokracie je determinována úrovní jejích médií a žurnalistiky.2 Tento názor zastávají většinou kritici prvotní představy Internetu jako samospásného prostředku demokratizace společnosti.

První ohlasy se objevovaly již v sedmdesátých letech 20. století ve spojení s americkou cen zurou témat o válce ve Vietnamu a později dalších válečných misích. Americká nezávislá novinářka a aktivistická spisovatelka Amy Goodmanová, vzpomíná, na živě vysílanou panelovou diskuzi na téma ženské představitelky postojů pro a proti válečným operacím Spojených států amerických v Perském zálivu, které se účastnila jako jeden z hostů. Program byl pojat jako nezávislá otevřená diskuze o tématu, avšak skončil rychle po první otázce na téma používání nových zbraní ve válečných misích. Jedna z protagonistek pořadu (válečná doktorka) byla moderátorkou zaražena uprostřed věty „I am pretty sure that there are the biological weapons on the territory of United St...

Přestože převažující všeobecný názor právě v tomto bodě vyzdvihuje svobodu Internetu jako nového potenciálu demokracie, nemohu souhlasit s tím, že jde o jedinečné médium, které poskytuje možnosti svobodného projevu. V roce 1996 zveřejnila skupina Human Rights Watch zprávu nazvanou Silencing the Net, ve které se věnuje případům vládních zásahů do činnosti Internetu či omezování způsobu přístupu k němu. Referovala o nejrůznějších praktikách v zemích celého světa. V Číně se např. každý jednotlivý uživatel nebo poskytovatel internetových služeb musí zaregistrovat u státních úřadů. Vietnam nebo Saudská Arábie povolují jediný, státem kontrolovaný bod přístupu do www. Spojené státy přijaly zákon, který zavádí mnohem větší omezení vyjadřování na Internetu, než je tomu v případě tištěných informací. Indie zavedla prostřednictvím své státem vlastněné telefonní společnosti zcela nepřiměřené sazby za elektronický přístup za hranice. Německo znemožnilo přístup k jistým počítačům nebo internetovým uzlům. Singapur reguluje Internet způsobem, jako by se jednalo o vysílání, a vyžaduje na každém, kdo komunikuje politické nebo nábožensky zabarvené informace po síti, aby se registroval u státu. Rusko a Francie nedovolují používat jiné než jejich tajnou policií schválené šifrovací programy (ruská KGB má navíc většinové vlastnictví nejrozšířenější komunikační společnosti v Rusku Relcom), Spojené státy zcela zakazují posílání šifrovaných textů nebo programů pro jejich vytvoření či rozkódování, které by úřady nedokázaly rozluštit. V Zambii bylo zakázáno šíření nejvýznamnějších opozičních novin po síti. 

Není třeba se ohánět konspitačními teoriemi, abychom popsali nedemokratickou podstatu nových médií. Jak bylo uvedeno výše, tendence vytvořit informační společnost, tedy společnost s demokratickým přístupem k informacím, byla prezentována od počátku vymezení pojmu informační společnosti. S příchodem nových technologií také není těžké ve vyspělých zemích dosáhnout téměř stoprocentního pokrytí Internetem. Zřídit bezdrátový Internet je velice levné a dnes naprosto dostupné. Narážíme tu však na problém s telefonními a kabelovými společnostmi, které nehodlají poskytnout jejich zdroje a práva. McChesney tvrdí: “The big phone and cable companies that control access to the Internet for most Americans want to get rid of Net Neutrality, the rule that prevents them from discriminating against online content. They want to become the Internet's gatekeepers, deciding which sites go fast or slow and which won’t load at all – based on who pays them the most.“ Nemusíme ale chodit daleko za hranice, vzpomeňme na projekt realizace pokrytí určitých částí Prahy bezdrátovým Internetem zdarma (rok 2006). Projekt byl nakonec v některých částech realizován, ale předcházela tomu ostrá diskuze v Evropské radě o čistotě hospodářské soutěže. Podle McChesneyho neexistuje žádná historická evidence o úsilí vytvořit opravdu otevřená a svobodná média.

McChesney charakterizuje současný informační věk jako věk globálních mediálních říší, extrémně depolitizované společnosti (tzv. „demokracie bez občanů“), ve které hrají centrální roli média. Ta však neutvářejí masu aktivních občanů, jak by měla, jde spíše o opačný proces – čím bohatší a silnější jsou mediální giganti, tím více role média jako veřejného služebníka oslabuje. Hlavním rysem mediální produkce, která je řízena ziskovostí a jež je založena na reklamě, je extrémní forma komercionalizace. Paradox bohatá média (rich media) a chudá demokracie (poor democracy) je tedy paradoxem exploze médií a imploze veřejného života.

McChesney tvrdí, že v dnešních médiích neexistuje prostor pro opravdu liberární myšlenky a zprávy. Oponent by jistě přispěchal s tvrzením, že Internet je otevřený všem (když tedy pomineme veřejnost bez přístupu na Internet) a poskytuje mnoho možností se vyjádřit bez cenzury. Tento názor můžeme podpořit i běžným tvrzením žurnalistických společností, že dávají čtenářům a zákazníkům „...to, co chtějí“ - tedy novinky o celebritách, pikantní historky apod. I když se podíváme na hitparádu nejvyhledávanějších slov na Internetu – lidé se ptají po sexu a celebritách, o kterých se zrovna mluví. Problém tkví v tom, že uživatelé Internetu se stále ještě nenaučili používat toto médium jako platformu pro vyjadřování vlastních myšlenek. Naprostá většina používá Internet stále jako masové médium – k vyhledávání informací a sledování zpráv. Lidé proto konzumují obsah a nedokáží přemýšlet nad jinými tématy, nad pohledy a postoji, jež nejsou přímo prezentována.

Média se v posledních letech zaměřují na to co říkají „mocní“. Jde o levné, jednoduše dostupné informace. Hlavním smyslem žurnalistiky by ale mělo být pomáhat porozumět tomu, co se opravdu děje. Tzn. přinášet informace nejen o tom, co říkají mocní, ale o tom, co říká kdokoliv. V dnešním marketingově řízeném prostředí však žurnalistika slouží jako zdroj obrovských zisků – a je proto charakteristická tím, že klade proto důraz na typ zpráv, které jsou určeny pro vyšší a vyšší střední třídy, a že se zároveň vyznačuje silnou nechutí ke kritickému zkoumání nejdůležitějších a nejsilnějších lokálních komerčních zájmů. A zatímco luxus, který přináší kapitalismus, je prezentován jako zájem celé populace, třída chudších ze zpravodajství virtuálně zmizela a pokud se objeví, pak pouze v souvislosti s negativními stereotypy. Nejdůležitější celospolečenská témata získávají pokrytí ve zpravodajství pouze tehdy, pokud se na nich elity nedokáží shodnout.

McChesney netvrdí, že je to tím, že máme špatné novináře nebo špatné vlastníky. Podle něj je špatný samotný systém médií. Nejde o volný trh, ale o státně řízený proces přidělování licencí a práv. Mezi žurnalistickými společnosti pak vládne silná politická lobby o nejlepší přístup ke zdrojům. Nejde o konspiraci, každý chce jen utrhnout největší kus na tomto otevřeném trhu.

Abychom „zachránili“ Internet a snažili se alespoň trochu využít demokratický potenciál Internetu (v nějž stále věřím) je třeba otevřít veřejnou diskuzi o zde nastíněných tématech a bojovat za dekomercializaci informací v médiích. McChesney založil nevládní organizaci FreePress, kde se se svým týmem snaží podporovat tyto aktivity.3 Důležitá je také podpora mediální výchovy u všech občanů a zároveň podpora mediálních studií.

1http://www.freepress.net/

2V jednom z rozhovorů McChesney říká: „If a key indicator of the health of a democracy is the state of its journalism, the United States is in deep trouble.“ (Konference z Carsey-Wolf Center for Film, Television, and New Media na Universita v Kalifornii, Santa Barbara (UCSB), 5/2005)

3http://www.freepress.net

1 komentář:

Gergő Benedek řekl(a)...

are u sure u dont wanna do this in english? :)