Friedrich Kittler

...celým jménem Friedrich Adolf Kittler, narozen roku 1943 v saském městě Rochlitz, známý především jako literární věděc a teoretik médií. Za jeho studií na univerzite ne Freiburgu byl silně ovlivněn texty Jacquese Lacana a Michela Foucaulta. V roce 1976 získal doktorát ve filozofii za práci o básníku Conradu Ferdinandu Meyerovi. O osm let později dosáhl habilitace v oblasti moderní německé literární historie.
V rámci teorie médií je Kittler významný zejména polemikou s McLuhanem a jeho tvrzení o tom, že média jsou extenzemi lidského těla. Místo toho jim Kittler přiznává autonomii. Kontinuálně také vykládá témata psané literatury, psaní počítačových programů, vypálených struktur a silikonových čipů. Podle jeho názoru již nelze říci, že člověk dnes může "psát". Dnes lidské psaní nutně prochází skrze kódy napevno vypálené do silikonových čipů: "The last historic act of writingmay thus have been in the late seventies when a team of Interl engineers plotted the hardware architecture of their first integrated microprocessor." (Kittler: There is no Software).

Publikace (ad. Wikipedia http://en.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Kittler):

• 2006: Musik und Mathematik. Band 1: Hellas, Teil 1: Aphrodite. Wilhelm Fink Verlag, Paderborn.
• 2004: Unsterbliche. Nachrufe, Erinnerungen, Geistergespräche. Wilhelm Fink Verlag, Paderborn.
• 2002: Zwischen Rauschen und Offenbarung. Zur Kultur- und Mediengeschichte der Stimme (as publisher). Akademie Verlag, Berlin
• 2002: Optische Medien. Merve: Berlin. ISBN 3-88396-183-3
• 2001: Vom Griechenland (with Cornelia Vismann; Internationaler Merve Diskurs Bd.240). Merve: Berlin. ISBN 3-88396-173-6
• 2000: Nietzsche – Politik des Eigennamens: wie man abschafft, wovon man spricht (with Jacques Derrida). Berlin.
• 2000: Eine Kulturgeschichte der Kulturwissenschaft. München
• 1999: Hebbels Einbildungskraft – die dunkle Natur. Frankfurt, New York, Vienna
• 1998: Zur Theoriegeschichte von Information Warfare
• 1998: Hardware das unbekannte Wesen
• 1997: Literature, Media, Information Systems: Essays (published by John Johnston). Amsterdam
• 1993: Draculas Vermächtnis: Technische Schriften. Leipzig: Reclam. ISBN 3-379-01476-1 Essays zu den "Effekten der Sprengung des Schriftmonopols", zu den Analogmedien Schallplatte, Film und Radio sowie "technische Schriften, die numerisch oder algebraisch verfasst sind".
• 1991: Dichter – Mutter – Kind. Munich
• 1990: Die Nacht der Substanz. Bern
• 1986: Grammophon Film Typewriter. Berlin: Brinkmann & Bose. ISBN 3-922660-17-7 (English edition: Gramophone Film Typewriter, Stanford 1999)
• 1985: Aufschreibesysteme 1800/1900. Fink: Munich. ISBN 3-7705-2881-6 (English edition: Discourse Networks 1800 / 1900, with a foreword by David E. Wellbery. Stanford 1990)
• 1979: Dichtung als Sozialisationsspiel. Studien zu Goethe und Gottfried Keller (with Gerhard Kaiser). Göttingen
• 1977: Der Traum und die Rede. Eine Analyse der Kommunikationssituation Conrad Ferdinand Meyers. Bern-Munich

Internet na přelomu 80. a 90. let

V roce 1989 přišel Tim Berners Lee s novým způsobem komunikace, který původně vypracoval pro vnitřní potřebu laboratoří CERN. Šlo o hypertextové dokumenty - texty, obsahující odkazy na další dokumenty, jež mohou být umístěny na jiném počítači nezávisle na tom, jak je fyzicky daleko.
Díky jednoduchému a intuitivnímu ovládání se tento způsob komunikace rozšířil i za brány CERNu a dnes jej známe pod pojmem World Wide Web. K dokumentů byly postupně připojeny i obrázky. WWW se dočkal netušeného zájmu podnikatelů a v roce 1992 byl díky NSF (National Science Foundation, která do té doby spravovala páteřní síť Internetu) zahájen komerční provoz Internetu.

Gift Economy

Gift economy - toto spojení se vcelku často objevuje v textech autorů zabývajících se fenoménem komunit na Internetu. Nemyslím, že by se úplně ujalo, ale velice příhodně vystihuje některé rysy internetových společenství.

Pro vysvětlení teorie gift economy je třeba sáhnout hluboko do archetypálních společenských rituálů. Ve své knize Esej o daru popisuje sociolog Marcel Mauss povahu a formy předávání darů v různých společnostech. Podle Mausse mají slavnostní (sváteční) dary jiný smysl než směnu předmětů: jde v nich hlavně o vytváření společenských závazků, které udržují společnosti pohromadě. Pro členy archaických společností platí trojí povinnost:
1) zúčastnit se výměny darů,
2) přijímat dary,
3) oplácet.

Dar se nikdy od osoby dárce úplně neoddělí a vytváří tak závazek jej přiměřeně oplatit, ne ale hned, což by se rovnalo odmítnutí. Dary mohou být různé předměty, ale také výlučné právo na určité jméno, tance, symboly, písně. Zavazují příjemce „totálně“, se vším všudy, dokud nejsou oplaceny, a pozvolna tak nahrazují pokrevní příbuzenské vztahy. (Wikipedia)

Ve spojitosti s komunitami na Internetu se takový typ gift economy uplatňuje v případě peer-to-peer production, diskuzních skupin apod. Počátky Internetu stály opravdu v opozici k tradičním ekonomickým transakcím a prvořadé bylo úsilí o kolektivní svobodnou tvorbu nových hodnot. Obdarování je přirozenou lidskou aktivitou, jež se díky Internetu mohla rozšířit do megalomanských podob.

Howard Rheingold: Smart Mobs - The Next Social Revolution

Kniha Howarda Rheingolda pojednává o fenoménu, který nazývá Smart Mobs - formy sociální organizace a kooperace stojících na pilířích technologií umožňujících lidem nové formy spolupráce. Takovými typickými technologiemi jsou Internet, počítačem zprostředkovaná komunikace, bezdrátové spojení jako mobilní telefony nebo PDA, peer-to-peer sítě a všudypřítomná práce s počítačem, jež mění systém, jakým lidé běžně zpracovávají informace. Skupiny lidí cíleně používající tyto nástroje, vytvářejí novou formu sociální síly. Organizují své interakce na principu "just in time" a "just in place". Lidé, kteří využívají tyto mobilní technologie vytvářejí specifické společenské celky: z různorodého a chaotického davu se stává sebeorganizované informacemi poháněné společenství, lidé v davu jsou "empowered" (české ekvivalenty se mi moc nelíbí a zatím jsem nevymyslela nic, co by mi vyhovovalo), celospolečenské normy a zvyky jsou přetvářeny v lokální instrukce či průvodcooské rady. Díky takovému procesu může být globální politicko-ekonomická moc oslabena lokálně efektivní kolektivní silou.

Zdá se mi velice podnětné, že Rheingold se neomezuje na pouhý popis či výčet pozitivních přínosů tohoto nového fenoménu. Upozorňuje např., že může ovlivňovat pozitivní procesy jako upevňování demokracie, stejně tak, jako posloužit teroristům k zorganizování jejich ničivého útoku.

Obecně lze identifikovat tři hlavní hrozby Smart Mobs Technologií:

1. Ohrožení svobody - v této souvislosti Rheingold připomíná Garry Marxovu teorii o "surveillance society". Určité skupiny osob či individua mohou do rukou dostat velice účinný nástroj pro sledování a shromažďování informací o jiných osobách (informace o bankovních transakcích, zdravotním stavu, nákupních zvycích, demografických charakteristikách apod.). Takový stav věcí se nebezpečně podobá Foucaltovu ztvárnění Benthamova Panoptikonu.

2. Ohrožení kvality lidského života - Rheingold si není úplně jistý tím, zda nové komunikační technologie přinášejí benefity nebo spíše erozi lidské úcty. Soukromý prostor je neustále narušován zprávami z jiných životních sfér. Komunikace mezi lidmi zprostředkovaná novými technologiemi neposkytuje oční kontakt, což velice často způsobuje nedokonalé či zkreslené porozumění komunikovanému. I ve veřejném prostoru přeplněném neznámými lidmi lze komunikovat s blízkými, což může uzavírat šance nových společenských styků - sociální prostor se individualizuje.

3. Ohrožení lidské důstojnosti - mezilidská komunikace ustupuje komunikaci člověka se strojem. Lidé se extrémně propojují s novými technologiemi (stávají se z nich "cyborgs") poskytujícími nové možnosti myšlení a poznávání. Někteří autoři zastávají názor, že díky tomuto fenoménu dochází ke změnám v lidské biovýbavě.


Howard Rheingold nastoluje v závěru knihy 4 základní témata, kterým je třeba se věnovat, abychom co nejvíce potlačili negativní aspekty nových techologií na mezilidské vztahy, společnost a individua:
1) Regulace mobilního Internetu, aby umožňoval inovaci a podporoval svobodnou soutěž, aniž by podkopával základy demokratické společnosti.
2) Dynamika systémové kooperace přírodního a umělého.
3) Kognitivní, mezilidské a společenské efekty mobilních, všeprostupujících a always-on médií.
4) Změny sociálního uspořádání měst a míst v závislosti na působení Smart Mobs technologií.

Pro více informací sáhněte po knize Howarda Rheingolda Smart Mobs: The Next Social Revolution, 1st Ed., New Caledonia: Perseus Book Group, 2002, ISBN 0-7382-0861-2, nebo hledejte na webu www.smartmobs.com

Open Source Software

Open Source Software je software, který je rozšiřován spolu se zdrojovým kódem. Spolu s tím se pojí i globální dostupnost licencí, která za jistých pravidel dovoluje dalším uživatelům tento zdrojový kód prohlížet a upravovat. V nepřesném ale poměrně běžném vyjadřování se označení open source používá i pro mnoho vlastností, které s otevřeností zdrojového kódu nesouvisí, ale vyskytují se u mnoha open source programů. Například může jít o bezplatnou dostupnost software, vývoj zajišťovaný úplně nebo z podstatné části dobrovolnickou komunitou nebo „nekomerčnost“. Souvisejícím tématem je Free Software - tento pojem prosazuje Free Software Foundation pro podmnožinu open source software dostupnou pod svobodnou licencí, která musí oproti Open Source licenci splňovat ještě další podmínky, například musí umožňovat uživatelům šířit díla odvozená z původního programu.
Oba pojmy, tedy Open Source a Free Software, je ale podle mnoha zainteresovaných možno používat jako synonyma. Rozdíl mezi oběma pojmy je spíš ideologický, resp. filosofický, ale základní idea sdílení souborů (zdrojového kódu) je stejná. V praxi tedy oba pojmy mají v zásadě shodný obsah, tedy jde o distribuci softwaru takovým způsobem, že koncový uživatel má vždy právo na získaní zdrojového kódu programu a dále má právo tento zdrojový kód upravovat a distribuovat.
Ani v zahraniční literatuře není často mezi oběma pojmy rozlišováno. Podrobný vývoj obou pojmů je k dispozici na stránkách encyklopedie Wikipedie. Navíc v angličtině se obecně dává přednost pojmu Open Source před pojmem Free Software. Anglické slovo „free“ má totiž dva významy a to „zdarma“ a „svobodný“. Svobodný software je ale svobodný v tom smyslu, že vždy musí být distribuován se zdrojovým kódem, tedy jedná se o svobodu program jakkoliv upravovat a dále redistribuovat. Společnosti, které prodávají komerční software samozřejmě zdrojový kód programu tají a nedávají jej k dispozici. To je také důvod, proč může být komerční software často chybový, protože existuje malá kontrola nad vývojem softwaru. Open Source ale neznamená, že tento software musí být nutně distribuován zdarma. Open Source je možné prodávat, ale vždy musí být k dispozici zdrojový kód, který si potom může uživatel sám upravovat a dále software svobodně distribuovat.

Vannevar Bush již po x-té: minishrnutí

Vannevar Bush popisuje tehdy nové technologie, které chápe jako přínosné v rámci jeho zaujetí vytvořit přístroj, kteráý by uchovával informace v tehdy neznámé formě – informace, dokumenty a data měly být navzájem propojené sítí asociací a myšlenkových spojů (Vannevar Bush se v textu doslova zmiňuje o „indexing“, „tying“, „comments“). Jednalo se o system MEMEX, jehož detailní popis v závěru textu As We May Thing Bush podává. Na tento ideový návrh ve své práci navazují např. Theodor Nelson – tvůrce hypertextu a Douglas Engelbart.

Friedrich Kittler: There is No Software

V dnešní době je naprostá většina textů a dat uchovávána pouze v paměti počítače. Kittler doslova píše: „The last historical act of writing may well have been the moment when, in the early seventies, Intel engineers laid out some dozen square meters of blueprint paper (64 square meters, in the case of the later 8086) in order to design the hardware architecture of their first integrated microprocessor. This manual layout of two thousand transistors and their interconnections was then miniaturized to the size of an actual chip, and, by electro-optical machines, written into silicon layers.“ I naprostá většina technických úkonů, které byly dřív závislé na pravítku a papíru se provádějí pomocí počítačových programů - Computer Aided Design.

Vůbec první integrovaný mikroprocesor (Intel's Marcian E. Hoff) vznikl na základě demonstrace Turingova stroje v roce 1937. Turingův stroj je teoretický model počítače popsaný matematikem Alanem Turingem. Skládal se z procesorové jednotky, tvořené konečným automatem, programu ve tvaru pravidel přechodové funkce a potenciálně nekonečné pásky pro zápis mezivýsledků. Využíval se pro modelování algoritmů v teorii vyčíslitelnosti. Základními funkcemi tedy bylo čtení, psaní a speciální výpočetní funkce.

BIOS (Basic Input-Output System), který je základním programovým vybavením každého počítače. BIOS vytváří základní vrstvu abstrakce pro vyšší programy. Programový kód BIOSu je obvykle uložen v paměti (integrované na základní desce) a dnes je umožněn jeho přepis. BIOSu je předáno řízení při (re)startu počítače. Po inicializaci systému pak BIOS nahraje zaváděcí část operačního systému do paměti a předá mu řízení.

Německý matematik David Hilbert říká "...the theory is no longer a system of meaningful propositions, but one of sentences as sequences of words, which are in turn sequences of letters. We can tell [say] by reference to the form alone which combinations of the words are sentences, which sentences are axioms, and which sentences follow as immediate consequences of others.“ Stejně tak lze tvrdit, že software pracuje s určitými předem danými parametry, které se snaží transformovat v nový výstup.

Veškerá tvorba SW vlastně spočívá v přesné identifikaci hardwaru a v tvorbě na ní postaveném algoritmu potřebného pro určitou funkci. Tímto způsobem se ve své podstatě zbavujeme hardwaru samotného.

SW tedy neexistuje jako samostatná jednotla – nedokáže pracovat bez zařízení BIOS. Zajímavá je v této souvislosti definice hodnoty informace od IBM:

Hodnota zprávy nezávisí výhradně na samotné informaci ani na zjevné nadbytečnosti (doslovném opakování, nerovných digitálních frekvencích), ale na tom, co může být nazváno skrytá nadbytečnost – části těžce předvídatelné, na tom, co by měl příjemce odkrýt bez toho, aby mu to bylo sděleno, pouze jako značný objem peněz, času či výpočtu. Jinak řečeno, hodnota zprávy je množstvím matematické a jiné práce vykonané jejím tvůrcem, kterou by její příjemce musel pro stejný výsledek opakovat.

Na základě této definice např. německý právní systém ustoupil od zařazení softwaru do kategorie duševního vlastnictví, místo toho jej raději definoval jako materiální věc. Software zkátka může fungovat pouze díky práci hardwaru.Veškeré funkce SW musíme vyjádřit matematickou definicí, která striktně závisí na matertiálních dispozicích počítače.

Software v tomto pojetí může být miliardovou dohodou založenou na nejlevnějších elementech. Fyzické operace hardwaru lze popsat Shannonovým modelem přenosu informace. Shannon oddělil komunikační kanál od hmotných realizací a pojal ho jako abstraktní matematický objekt: náhodnou transformaci vstupních zpráv na zprávy výstupní. Náhoda v tomto modelu představuje šum - rušivé vlivy, kterým jsou zprávy téměř vždy v nějaké míře vystaveny. Významným problémem teorie informace je stanovení informační propustnosti - kapacity - komunikačního kanálu a hledání cest k jejímu dosahování, tj. co nejlepšímu využívání kanálu. Kapacita charakterizuje maximální rychlost přenosu informace kanálem, při které lze ještě kompenzovat rušivý vliv šumu. Kompenzace se uskutečňuje nikoliv zvyšováním výkonu vysílacího zařízení, ale pouze vhodnými manipulacemi - přetvarováním přenášených zpráv, které umožňuje v přijaté zprávě opravit, anebo aspoň na postačující úroveň potlačit změny vyvolané šumem.

Stejně tak pracuje i software, který se skrze matematické operace snaží vytlačit z funkcí materiálního hardwaru co nejkreativnější výsledek.