Vypisky z knihy Mike Sandbothe PRAGMATIC MEDIA PHILOSOPHY: Foundations of a New Discipline in the Internet Age (2005)

1. The Internet's Transmedia Constitution (intro) + Hot and cool media (stranky 125-135)

Pojednává o nově přicházející disciplíně filosofie médií. Za zásadní vlivy na její utváření považuje fakt, že média dneška se mění v závislosti na fungování Internetu a stále pokračujícímu zesilování pragmatických a teoreticistických tradic v rámci utváření filosofie médií.

Internet není radikálně novým médiem, pouze v sobě transformujícím způsobem kombinuje všechna dřívější média. Umožňuje tak nejrůznější inovace a nové způsoby interakce - Internet jako transmedium. Toto uspořádání dobře vystihuje McLuhanova teorie přechodu od hot a cool médií (teorie poprvé publikovaná v knize Understanding Media z roku 1964).

Základní rozdíl mezi těmito typy médií vysvětluje následujícím způsobem: "There is a basic principle that distinguished a hot medium like radio from a cool one like the telephone, or a hot medium like the movie from a cool one like TV. A hot medium is one that extends one single sense in ´high definition´. High definition is the state of being well filled with data. (...) Telephone is a cool medium, or one of low definition, because the ear is given a meager amount of information. And speech is a cool medium of low definition, because so little is given and so much has to be filled in by listener. (...) Hot media are (...) low in participation, and cool media are high in participation by the audience."

Tři zásadní body jeho teorie:
1. Média jsou v jeho pohledu extenzí lidských smyslů ->
2. Média tím pádem primárně ovlivňují výsledek lidského vnímání;
3. Historický vývoj lidského vnímání a zároveň způsobu jejich užívání souvisí s nárůstem našich vizuálních schopností (tento nárůst je ale zároveň zapříčiněn proměnou médií, jejich technickým vyspíváním).

Na tom, jakými prostředky komunikujeme, závisí podle McLuhana to, jak uvažujeme a jak vypadá naše společnost.

Rozdělení na hot a cool média tkví ve způsobu používání médií a jak již jeho úvodní definice napovídá, hot a cool média je možné vymezit vždy pouze porovnáním s jednoho typu média s jiným.

McLuhan spojuje období před vynálezem písma s kmenovou společností, s mytickým chápáním skutečnosti. Používání písma přineslo důraz na individualitu, schopnost analyzovat skutečnost. Cool média jsou pak navíc specifická tím, že aktivují více lidských smyslů zároveň, a tak vytváří reálnější představu sledovaného...McLuhan tomuto procesu v lidském vnímání říká "creating of new forms of community - sensory community - at the level of senses". Stejně tak jako je médium při jeho definici třeba porovnávat s jiným druhem média (protože se nejedná o na sobě nezávislé objekty, avšak o při svém vzniku provázané akty), je třeba sledovat i způsob použití daného média aktérem - každé médium lze používat aktivně či pasivně.

2. A pragmatic interpretation of McLuhan's media difference (stranky 135-139)

Problém tkví v tom, že McLuhan se nepokoušel o základní definici jednotlivých médií. Jejich definice je relativní, vždy závisí na jiném médiu, vůči kterému je vymezována. V závislosti na způsobu užívání média může být v jednu chvíli hot médiem a v jiný moment cool médiem. Jde tedy o zásadní obrat k pragmaticismu.

Internet je často označován za jednu z významných příčin pokračujícího sociálního atomismu - lidé tráví čím dál víc času před obrazovkopu než kontaktem typu face-to-face. McLuhan však tvrdil, že Internet vytváří tzv. globální vesnici, novou formu sociální komunity. Teoretik médií Bolter přidádvá do této diskuze zajímavou námitku: "The Internet shapes the comunity hypertextually. A network community is a web of links (...). Perhaps individuals who use the internet begin to perceive themselves as hypertextual -as the sum of links of all the different communities to which they belongs at a certain point in time."

Zpět k pragmaticistickému pojetí médií... Způsob, jakým média používáme měl zásadní vliv na podobu politických a sociálních praktik a zároveň na podobu médií samotných. Tento pragmatický pohled nás potom staví do velice vlivné pozice, kterou bychom si však měli při užívání médií uvědomit.

3. McLuhan's difference and the transversal Internet (stranky 139-152)

V této kapitole se autor zamýšlí jak nad vlivy internetu jako transmédia na společenské a kulturní praktiky, tak nad různými způsoby používání a přístupy k Internetu založenými na odlišném socio-kulturním-(ale i individuálně psychologickém) pozadí.

Poukazuje na to, že McLuhanův přístup ke cool způsobu užívání Internetu vychází prvotně z hot praktik. Takovým příkladem hot užívání Internetu je jednoduché pročítání informací na stránkách. Jako cool se pak dá označit přechod ke komunitnímu sdílení speciálních zájmů - cool způsob užívání hot média jako je psaní - např. IRC (Internet Relay Chat), MUD (Multi User Dungeon) nebo MOO (Multi User Dungeon Object Oriented). Komunikace v těchto prostorech je velice blízká komunikaci face-to-face, záleží však na přístupu uživatele. Narozdíl od klasického psaní a sledování média jako je televize, se uživatel stává autorem příběhů.

Autor tu přibližuje 2 základní uživatelské přístupy:

1. MOD či MOO jako uzavřený systém; hot interpretace této fiktivní reality, která je uživatelem chápána jako odtržená od denní reality, jako simulace. V tomto případě je MUD či MOO prostor základnou pro utváření reálných komunit či přátelství.

2. MUD či MOO je bránou k reálnému světu; reálný a virtuální svět jsou na stejné úrovni, jde o cool přístup uživatele, který si většinou vytváří mnoho virtuálních identit

Schopnost rozeznat a kreativně využít "reálné" aspekty virtuálních komunit závisí na empatii k "virtuálnímu", tj. sociálně konstruovaným aspektům reálných komunit.

Můj první úkol na Erasmu :)

Za úkol bylo vytvořit mapu portálu malé španělské vesničky Miravete de la Sierra www.elpuebloenelquenuncapasanada.com s pomocí nástroje Macromedia Fireworks (neptejte se mě proč...sama moc nevím:)

Doporučuji si vyzkoušet podojit elektronickou kozu zde!!!

Mno a tady je můj výtvor :)

Toward Embodied Virtuality (In.: Hayles, N. K. How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature and Informatics)

Katherine N. Hayles se ve své knize How We Became Posthuman zamýšlí nad významem virtuálních realit, evolucí informace a dalšími tématy. Název knihy předesílá, že autorka se domnívá, že lidé dnešního světa se někdy v minulosti již stali posthumánními bytostmi - používání virtuálních nástrojů z nás již částečně dělá kyborgy a mění naše vnímání, chování a myšlení. V první kapitole knihy (Toward Embodied Virtuality) nastoluje Hayles hlavní myšlenku díla, která jí přišla na mysl po přečtení knihy Hanse Moravce Mind Children, kde autor přemítá o možnosti "nahrání" lidského vědomí do počítače, a to otázku svobody informace, potažmo lidí.

Autorka se 6 let zabývala teoretickým výzkumem historie kybernetiky a postupně vytvořila model evolučního vývoje informace, vystavěný ze 3 prolínajících se etap:

1. oddělení informace od materiálních forem, na kterých se zdála být závislá;

2. zrod kyborga jako technického artefaktu a kulturní ikony (navazuje mj. na teorie o autopoiesi);

3. propojení člověka s virtuálními nástroji, které mění jeho podstatu - posthumánní struktura člověka.

Posthumánní znamená, že jsme ve stálém propojení s virtuálními realitami, technologiemi a novými médii a u dané osoby už nemůžeme spolehlivě definovat, co je jeho přirozeně vlastní a co pochází z vůle někoho jiného. Informace a vědomí oddělené od materiální podstaty - tedy i lidského těla mohou existovat nezávisle v nejrůznějších schránkách - Hayles předesílá postbiologickou budoucnost lidské rasy: posthumánní společnost může v budoucnosti vnímat své tělo spíše jako módní doplněk než jako půdu jejich bytí. Problém je v tom, že lidé se stávají posthumánními, protože si myslí, že jsou posthumánní. Název knihy When We Became Posthuman je tedy ironickým definováním stavu naší mysli. Virtuální, které se nekontrolovaně propojuje s humánním Hayles definuje následovně: "Virtuality is cultural perception that material objects are interpretated by information patterns." Jde tedy o relativní pojem, který se radikálně vymezuje vůči materiální podstatě světa. Svět informací zde existuje jako paralela k "reálnému" světu.

Autorka se velice často v textu zabývá sci-fi literaturou a její reflexi považuje za stejně důležitou, jako reflexi vědeckého a technologického pokroku. Všechny artefakty objevující se ve společnosti na ní působí a zanechávají následky. Literatura je často prostředkem porozumění vlastní osobě.

Naše cesta k virtualitě není způsobena pouze technologickým pokrokem, spíše je výsledkem historicky specifických situací a aktuálních potřeb společnosti. Autorka v textu trefně připomíná, že není na místě generalizovat vývoj k virtualitě, protože na většině území Země se lidé s novými technologiemi nesetkali a nejspíše je čeká odlišná cesta budoucnosti s těžko predikovatelnými cíli.

Teorie informační společnosti

V první kapitole své knihy Information Society se Frank Webster snaží definovat pojem informační společnost. Jako vodítko mu posloužilo 5 základních východisek:
- technologické
- ekonomické
- pracovní
- prostorové
- kulturní

Každé z východisek popisuje praktickou oblast zájmu společenskovědních teoretiků. Webster připomíná zásadní teorie, z nichž každá v určité míře operuje s pojmem informace - buď v oblasti technologie, ekonomie, zaměstnání, socio-geografického rozdělení nebo kultury. Místo, aby se snažil kompilovat aktuální názory autorů, usiluje o jejich kritickou reflexi. U všech východisek nastoluje nové otázky a v závěru kapitoly dochází k hlavnímu problému všeobecného pojetí informační společnosti. Podle jeho názoru, nemá smysl hledat příčinu vzniku informační společnosti v strmém nárůstu počtu digitálních zařízení mezi lidmi, počtu lidí pracujících pouze s informačními technologiemi apod., ale spíše ve způsobu využívání informací. Informaci Webster chápe v sémantickém slova smyslu, tzn. že každá informace nese smysl - je zprávou nebo instrukcí o něčem nebo někom. Tvrdí, že i když v běžném způsobu uvažování takto informaci chápeme, jím zmiňované teorie referují o informacích v ne-sémantickém smyslu, berou jí jako společenskou komoditu. Webster vyjadřuje tento spor distinkcí mezi pojmy vlastnit informaci a být informován.

Remediace

Remediace je pojem, který vystihuje kreativní interakci mezi starými a novými typy médií. Slovo remediace bylo odvozeno od latinského slovesa „remediere“, jež lze přeložit jako léčit. Bolter a Grusin tento pojem vysvětlují následovně: „Remediace je formální logika, kterou nová média předělávají předchozí mediální formy.“ K této definici bych ale připojila, že remidiace se ne vždy týká přeměny starých médií díky těm novým, např. u dnešní televize můžeme pozorovat přetváření formy vysílání po vzoru novějších médií využívajících multimediální prvky (živé vysílání, doplňené o běžící titulky a vstupy různých zpravodajů).
Remediace pracuje na principu hypermediace a imediace. Hypermediace zviditelňuje médium a divák je především fascinován médiem samotným. Imediace se snaží o zmenšení dojmu z média na minimum a hlavním požadavkem je bezprostřednost zobrazované situace.

Zdroj: Janda, L. Remediace. http://www.entermultimediale.cz/?id=txt&nid=58

ICT ve vzdělávání

Nové technologie nám přinášejí mnoho možností jejich využití právě ve vzdělávací praxi - Feenberg se v tomto textu o takových možnostech zmiňuje a nastoluje obecná doporučení do budoucnosti. Je spíše překvapivé, že tendence k využívání informačních a komunikačních technologií v procesu formálního vzdělávání se objevují až v posledních letech. Jejich komunikační a informační potenciál byl uznán již dávno, avšak všeobecná podpora jejich využívání v procesu vzdělávání se objevila až na počátku 21. století. V roce 2004 uznala hodnotící skupina EU k projektu eEurope pozitivní vliv informačních a komunikačních technologií na růst HDP a všeobecké prosperity. Na poli středoškolského a vysokoškolského vzdělávání je učení pomocí digitálních technologií podporováno hlavně z důvodu finančních úspor. Odborníkům stačí vytvořit vzdělávací materiál jednou a o předávání a podporu učení se pak stará buď systém sám nebo systém a učitel, kterého Feenberg nazývá de-skilled teacher, tedy učitel bez odborných schopností. Okruhy, ve kterých by byl takový učitel vzdělán, jsou vzdělávací metody a techniky – učitel by se stal pouze podpůrnou a pomocnou silou při učení. Profese učitele jako člověka, který přednáší vznikla v dobách středověku. Protože byl kritický nedostatek učebnic, ze kterých by se studenti mohli učit sami, a tak bylo nutné mít osobu, která bude knihy předčítat. V dnešní době, kdy jsou díky novým technologiím informace po ruce každému, kdo má alespoň základní schopnosti práce s počítačem je přednáška v tomto původním slova smyslu asi opravdu zbytečná. Elektronické systémy vzdělávání navíc umožňují mnoho forem učení a interakce a hlavně podporují (podle mého názoru nejvíce přínosnou) diskuzi mezi studenty a lektory a mezi studenty samotnými.

Článek, který se stal podkladem (Andrew Feenberg: Whither Educational Technology?) naleznete na http://www-rohan.sdsu.edu/faculty/feenberg/peer4.html

Prvopočátky pojmu autopoiesis

Pojem autopoiesis uvedl v život na konci 60. let chilský vědec Humberto Maturana spolu se svým bývalým studentem Franciscem Varelou, vědcem a neurologem na univerzite v Santiagu. "Auto" znamená "vlastní" a vztahuje se k autonomii samoorganizujícího se systému, "poiesis" znamená "tvoření". Jde tedy o sebeutváření - utváření sebe sama. Oba autoři usuzují, že autopoiesis je obecným způsobem uspořádání, společným všem živým systémům, ať už je povaha jejich součástí jakákoliv.
Maturana se velkou část svého akademického života věnoval neurologii a speciálně pak vnímání barev. Při tomto zkoumání byl nucen přemýšlet nad složitými otázkami, jež se mu posléze podařilo brilantně vyřešit. O této době své profesionální dráhy vypráví: "Ocitl jsem se v situaci, v níž se můj akademický svět rozdělil a já jsem se orientoval na hledání odpovědí na tyto dvě otázky, které jako by vedly opačnými směry, totiž:'Jak je zorganizován život?' a 'Co probíhá při jevu vnímání?'"
Na konci 60. let si uvědomil, že klíčem k pochopení obou otázek je pochopení "organizace živého".
Při svých výzkumech vnímání barev došel Maturana k objevu, že nervový systém pracuje jako uzavřená síť vzájemných interakcí, v níž každá změna vzájemných vztahů mezi určitými složkami vyústí vždy ve změnu interaktivních vztahů téže nebo jiné složky. Živé systémy jsou pak organizovány v kauzálních cirkulárních procesech, které umožňují evoluční změnu ve způsobu, jakým je cirkularita udržována - všechny složky, které jí tvoří musí být touto organizací produkovány a zároveň udržovány.
Maturana tvrdil, že nervový systém se nejenom samoorganizuje, ale že se neustále vztahuje sám k sobě, takže vnímání nemůžeme považovat z apouhou reprezentaci vnější skutečnosti, ale musíme ho chápat, jako nepřetržitou tvorbu nových vztahů uvnitř nervové sítě. Vnímání a obecněji poznání podle Maturany nereprezentují vnější realitu, ale spíše jí určují prostřednictvím procesu cirkulární organizace, vlastního nervového systému.


Zdroj: Capra, F.: Tkáň života. 1. vyd., Praha: Academia, 2004, ISBN 80-200-1169-2.

Technologie vs. Kritická teorie

Článek Digitální informace a digitální médium optikou kritické teorie Frankfurtské školy (http://www.remedi.cz/rebirth/index.php?option=com_content&task=view&id=19) rozebírá náhled kritické teorie na technologie, skrze které promlouvají svou povahou ojedinělé digitální informace. Autor zde polemizuje s úvahou, že nová média (má na mysli hlavně Internet) nám přinášejí svobodu a možnost volby. Mnoho uživatelů Internetu se v kyberprostoru cítí nezávisle, možná si ale plně neuvědomují jeho skryté hrozby, možnosti sledování a ovládání. Technologie, která přivádí na svět digitální informace, jež jsou specifické hlavně svou nelinearitou, se stává v hledáčku kritické teorie autoritářskou a mocenskou. Internet stojí velikou vahou na pilířích kapitalistické ekonomiky, jež se snaží (podle Marxova názoru) zotročit lidskou přirozenost. Neustálým podsouváním vybraných témat v nás toto médium může budovat odcizené ideje. V jedné své knize rozvíjel Zygmund Bauman myšlenku o novém prostoru, který dnešní doba vytváří. V úvahách navazoval na M. Foucaulta a jeho koncept panoptika. Panoptikon je uspořádán tak, aby malá skupina osob mohla dohlížet na většinu a cíleně ji řídit. Postmoderní (nebo podle Baumanových slov "tekutě moderní") společnost připomíná obrácený systém - tzv. synoptikon, ve kterém si většina připadá svobodná, avšak svůj zrak a ideály neupírá ke své přirozenosti, ale k menšině, kterou obdivuje (ať už to jsou celebrity nebo touha po zisku, či právě in produktech). Bauman na jedné ze svých přednášek zmínil, že díky honosným marketingovým kampaním v nás velké korporace oživují nedospělou infantilnost a nenechávají nás nikdy opravdu dozrát. Nechávají nás toužit, hrát si. Na konci článku Digitální informace a digitální médium optikou kritické teorie Frankfurtské školy autor tvrdí, že zde zmíněná nelinearita digitální informace (tedy možnost postavit přímo vedle sebe jakkoliv starou informaci a jakkoliv novou) je jedinečná a poskytuje lidem nové šance na uchování si vlastní přirozenosti, přičemž víru vkládal v diskuzní fóra. Myslím, že je to zajímavá myšlenka, ale netroufám si tvrdit, že je to právě ten fenomén, který by nás mohl spasit. Mainstreamová většina se těžko brání tlakům velkých korporací, a tak často nevědomě zdarma podporuje jejich reklamní kampaně (hodně často v Internetových diskuzích).

Sláva ne-individualizované multikulturní společnosti 2.0 :)

Přístupnost webu zdravotně a tělesně postiženým

Ráda bych připomněla několik jednoduchých rad pro zpřístupnění webu lidem postiženým nebo stárnoucím. Jsou také uživateli Internetu a v médiu, které vzniklo jako prostor pro rovnoprávnou a svobodnou komunikaci by se na ně nemělo ani v nejmenším zapomínat. Na http://www.w3.org/WAI naleznete standard WAI, který shrnuje pravidla pro zvýšení dostupnosti internetových stránek. Já se v textu zmíním o několika užitečných radách, které dává ve své knize Web.Design Jakob Nielsen.

Při tvorbě textu je důležité myslet na osoby se špatným zrakem – prohlížeč umožňuje změnu velikosti písma, pro umožnění tohoto kroku: Nikdy nedefinujte informace pomocí absolutních velikostí textu, použijte relativní značení. V případě použití kaskádového stylu nenastavovat velikost písma v počtu pixelů, ale na základě procentuálních proporcí výchozího písma. Zkontrolujte vizuální vyváženost stránek při všech možných velikostech písma.

Pro nevidomé je třeba vytvořit alternativní verzi stránek, např. popisy obrázků, které se ve čtečce převedou na mluvený text a zpřístupní nevidomým uživatelům celý obsah včetně obrázků (tzv ALT texty). Text by měl také obsahovat tzv. obrázkové mapy, které „ukáží“ na daný obrázek, když se právě vztahuje k textu.

Pro sluchově postižené je třeba ke každému videu nebo podcastu umístit titulky. Titulky také zpřístupní obsah cizincům, kteří lépe porozumí psanému textu než mluvenému slovu.

Pohybově postižení také ocení, když budou odkazy nebo obrázkové mapy dostatečně velké a nebudou vyžadovat jemného ovládání myši. Veškeré applety rozšiřující možnosti stránky nad rámec schopností jazyka HTML by měly být implementovány tak, aby umožňovaly ovládání i bez myši.

V dnešních dobách, kdy se počítač a spolu s ním Internet dostávají do rukou naprosté většině populace, je třeba zvýšit intuitivnost ovládání stránek, které obsah zpřístupní lidem, kteří nemají vysokou počítačovou gramotnost. Zvláštním požadavkem je pak přizpůsobení vyhledávání i gramatickým chybám – hledání bez ohledu na pravopis budehlavní pomocí dyslektikům (vlastně všemJ.

Na závěr trefná rada Jakoba Nielsena: „Kromě vyhovění vyhláškám a poslechnutí vlastní lidskosti existují i další ryze obchodní důvody, proč umožnit přístup na web i postiženým lidem. Takoví lidé se velice často stávají velice věrnými zákazníky, pokud najdou v dodavatelích důvěryhodného partnera, dobré služby a vyhovění jejich specifickým potřebám.“

Zdroj: Nielsen, J. Web.Design. 1. vyd., Praha: SoftPress, 2002, ISBN 80-86497-27-5.

Wiener, Norbert: Mechanismus a dějiny jazyka

V tomto článku se geniální vědec Norbert Wiener zamýšlí nad vlastnostmi jazyka. Hned v úvodu tvrdí, že jazyk není výlučně lidskou vlastností, ale může náležet např. i strojům, jež člověk sestrojil. Není nutné, aby byl jazyk užíván výhradn ěv interakci člověk - člověk, člověk může stejně tak rozmlouvat se strojem, protože ten užívá k´dů a pokynů, které jsou lidem známy. V každé komunikaci však (v závislosti na systému fungování příjemce, odesílatele zprávy a komunikačním kanálu) dochází k ztrátám informací. Kybernetika si pak k těmto účelům vypůjčuje druhý zákon termodynamiky a konstatuje, že informace se může ztácet, ale nelze jí znovu nabýt. Množství zachované informace pak závisí na schopnosti daných částí systému využívat a předávat informace. Stále častější používání komunikačních prostředků zvyšuje entropii v našem dorozumívání a řeč je potom jakousi "hrou mezi mluvčím a posluchačem, která je zaměřena proti silám vyvolávajícím nedorozumění". Obor, který by měl zkoumat ztráty významu v jazyku (ztrátám vznikajícím ať už v průběhu komunikace nebo v průběhu historického vývoje jazyka) , je podle Wienera sémantická kybernetika. Tento obor nezkoumá pouze kanály komunikace a možnosti ztrát zde, jádrem oboru je spíše tázání se po filtrech, které dávají informacím určitý význam. Pro názornost uvádí Norbert Wiener následující příklad: "Slyším-li nějaký hudební úryvek, pak většina zvuku vstupuje do mého sluchového orgán a přichází do mého mozku. Jestliže však špatně slyším, nebo jsem se nenaučil, jak je toho třeba, esteticky chápat hudební výtvory, narazí tato informace na překážku.Budu-li však zkušeným hudebníkem, pak se tato informace setká v mozku se strukturou nebo organizací, která vyloží zvukový obrazec a ukáže jej ve srozumitelné podobě, a to může vést k estetickému ocenění a k hlubšímu porozumění. Sémanticky závažné informace jak pro stroje, tak pro člověka, je právě ta informace, která prochází činným mechanismem do přijímacího systému bez ohledu na to, že se člověk nebo příroda snaží tomu zabránit. Z kybernetického hlediska vymezuje sémantika rozsah významu a reguluje ztráty významu ve sdělovacím systému."

Kritická reflexe Bernsteinova článku Patterns Of Hypertext

Mark Bernstein je předním vědcem společnosti Eastgate Systems, která se zabývá rozvojem nástrojů pro tvorbu a publikování hypertextové literatury. V díle Patterns Of Hypertext se zamýšlí nad možnými cestami a strukturami propojení textů a částí textů. Hypertext má naprostá většina lidí spojený s prostorem Internetu a sdílením on-line dokumentů. Mark Bernstein ale pojem hypertextu oprostil od těchto zakonzervovaných představ, což mu umožnilo pracovat s prvotním smyslem tohoto výrazu – hypertextu jako systému propojujícího informace a data bez potřeby jejich transformace. Je třeba podotknout, že hypertextový systém není systémem uzavřeným nebo nějakým způsobem vnitřně pevně organizovaným, jeho obsah se mění a závisí na čtenáři, zda odkaz využije a bude postupovat v autorem navržené cestě. Mark Bernstein se v textu snaží identifikovat základní typy hypertextových vzorců. Jak v úvodu tvrdí, je právě na čase vyvinout slovník hypertextových konceptů
a struktur, abychom mohli lépe porozumět podobě dnešního Webu.

Myšlenka hypertextu pochází již z roku 1945 od Vannevara Bushe. Navrhl systém MEMEX, který by měl uchovávat dokumenty a data v podobném systému, jakým pracuje lidská paměť – na základě sítí asociací a informačních uzlů. Systém MEMEX nebyl nikdy podle původního Bushova návrhu sestrojen, ale základní myšlenka přetrvala a v praktické podobě se objevila právě v hypertextovému systému třídění informací na World Wide Web.

Mark Bernstein usiluje o popis základních podob hypertextového spojování myšlenek
a informací. Své myšlenky neprezentuje jako definitivní a sám podotýká, že dnešní jazyk nám nedává dostatečné množství výrazů pro popis tohoto fenoménu. V článku popisuje řadu cest, které vznikají na základě různého typu propojení informací v textu, přičemž upozorňuje, že tyto cesty se mohou vzájemně překrývat a ovlivňovat. Naprostá většina příkladů, které Bernstein uvádí nepocházejí z Internetu, ale z literatury.

Jeho klasifikace je tedy následující:

Cycle – vede čtenáře po okruhu problémů a na další propoj se dostává až po prostudování celého obsahu a návratu na začátek. Cycle je velice častým a přirozeným způsobem propojení informací. Podle tohoto vzorce funguje např. řada domén, které usilují o uživatelovu registraci. Té se je pak velice těžké při studiu obsahu vyhnout. Bernstein se také zmiňuje o tzv. Web Ring, který podle něj cyklicky objímá Internet. Vzniká na principu kooperace zpřízněných serverů, jež jsou propojené za účelem rovného sdílení uživatelů.

Counterpoint - dvě alternativní témata nebo teorie, z nichž čerpá nové vyústění. Tento postup třídění informací je myslím velice příznačný pro lidský způsob uvažování, a tak se s ním setkáváme často při polemikách a úvahách, které různé texty či data spojují na základě jejich podobnosti nebo odlišnosti.

MirrorWorld - zasazuje stejné téma do odlišného prostředí nebo situace. Nový kontext umožňuje nový náhled na věc a ucelenější prozkoumání problému.

Tangle – na první pohled chaotická změť informací a dat, která nedává jasný směr v pokračování a studiu tématu. Toto „řazení“ je velice podobné běžnému způsobu vyjevování nových informací a záchytných/ matoucích bodů v přirozeném životě. Snad i proto nás Tangle většinou neodrazuje, ale ponouká k hledání nových cest.

Sieve – nabízí množství hierarchicky nebo typologicky uspořádaných cest. Výběr jedné z nich nás dovádí k definicím a datům nižšího stupně.

Montage – do uceleného prostoru přidává odlišná témata s vlastní identitou, která i přes tuto kontextualizaci zůstává nenarušena.

Neighborhood – je spíše formálním než obsahovým hyperpropojením. Neighborhood je spojujícím článkem mezi mnoha odlišnými samostatnými celky. Toto spojení je většinou jednotnou vizuální nebo strukturální pododbou, která usnadňuje orientaci mezi různými tématy ve stejném prostoru. Bernstein uvádí příklad vizuálně stejných navigačních prvků na Webu.

Split/Join – je vzorcem používaným např. v dobrodružné literatuře. Čtenář si v určitém úseku musí vybrat z několika příběhových cest. Centrální téma – jádro příběhu – však zůstává vždy zachováno a v určitých definovaných částech se k němu čtenář navrací.

Missing Link – uvádí Bernstein jako jeden z typů hypertextu, i když tento hypertext je příznačný právě tím, že s žádným jiným textem propojený není. Jedná se o narážku nebo neotevřenou myšlenku, jež klade další otázky.

Navigational Feint – je tím, co nás uvádí a snaží se nás udržet v kontextu daného tématu. Jsou to například úvodní stránky portálů, kde je nám představen smysl a hlavní myšlenka, která nás nutí k přemýšlení v takto vymezených hranicích.

Abych téma lépe připodobnila, začlením Bernsteinovu klasifikaci do běžné lidské zkušenosti s hypertextem na Internetu:

Vyhledávání nových informací na Internetu se díky hypertextu stává fenomenální činností, jež v souvislosti s Bernsteinovým textem stojí za pozornost. Pomocí jednoduchého dotazu internetový vyhledávač vyhodnocuje relevantní odkazy. To, co se zobrazí jako odpověď je změtí různorodých témat (Tangle), které je třeba znovu protřídit na základě uživatelových kritérií a cílů. Odkazy „navíc“ ale nepřekážejí, uvádějí heslo do námi možná netušených kontextů zajímavých témat a událostí (MirrorWorld). Odkaz, který vybereme jako nejvíce relevantní našim cílům vede na doménu, která je tříděna dle různých kritérií (např. Bernsteinův Cycle, Navigational Feint nebo Sieve). Pokud ale uživatel usiluje o objektivnější náhled na věc, většinou srovnává několik pramenů, hledá společné myšlenky a uvažuje nad protichůdnými (Counterpoint). Zajímavým způsobem doplňování dalších informací je Bernsteinova Montage - tento způsob nejen, že boří hranice tradičního vímání věcí, protože do kontextu začleňuje zdánlivě nepříbuzná témata, v rámci Internetu boří i hranice tradičního propojováí informací – potřebná data se mohou objevit přímo na stránce bez toho, abychom ji museli opouštět. Mohou to být například vyskakovací okna s definicí některých údajů.

Výše uvedený příklad je silným zjednodušením Bernsteinovy teorie, ale poukazuje na různorodé využití hypertextových vzorců v praxi.

Článek Patterns Of Hypertext byl pro mě velice zajímavým náhledem na hypertextový systém
a nastolil mnoho témat, o kterých jsem nikdy před tím nepřemýšlela: Jaké cesty nás vedou k výsledku hledání informací? Jakým způsobem jsou různá témata propojována a proč byl tento způsob vyhodnocen jejich tvůrcem jako nejvhodnější? Jak typ hypertextového propojení ovlivňuje výslednou úvahu o obsahu textu? ...

Nejspíš v důsledku svého profesního zaměření ale Bernstein zůstal pouze u popisu hypertextu ze stran tvůrce hypertextových spojů. Podle mého názoru je výsledná podoba hypertextu také určována činností samotného čtenáře. V knize Cybertext uvádí Espen J. Aarseth svůj koncept tzv. ergodické literatury. Základ ergodické literatury je položen právě v systému hypertextu
a vyjadřuje potřebu činnosti čtenáře, jeho práce při hledání cest v textu. Tato práce činí dle Aarsetha hypertext tím, čím je.

Propojením Bernsteinovy a Aarsethovy teorie bychom mohli přijít k zajímavým konsekvencím hypertextových systémů, jež jsou v rámci Internetu určovány jak autory, tak jejich čtenáři. Hypertext není uzavřeným systémem, který funguje po vzoru jeho stvořitele, ale je jakousi interaktivní hrou mezi spletitým textem a jeho čtenářem.

Bernstein, M. Patterns Of Hypertext. Association for Computing Machinery, Inc., 1999.

Jon Postel

Jon Postel byl mužem, který se asi nejvíce proslavil jako hlavní editor série dokumentů Request for Comment (RFC). Tyto dokumenty definovaly standardy Internetu - jakési konvence a postupy, jež nebyly závazné, ale přesto je každý zúčastněný pečlivě dodržoval. Byl také předsedou společnosti rozhodující o přidělování internetových domén Internet Assigned Mambers Authority (IAMA). Po Postelově smrti v roce 1998 nebyl vybrán nikdo jeho vážnosti, a tak bylo místo IAMA ustanoveno jiné společenství - Internet Corporation for Assigned Names and Members (ICANN) s celkem 200 členy.

Krátké video o jeho přínosu dnešnímu Internetu: http://youtube.com/watch?v=vrpo7yCcGE8

Anglický? text

Hypertext allows to identify the unreveal meaning bellow the surface of a text. When you read the text with hypertext it is really easy to study the details in which you are interested. The hypertext is the supplement of the basic texture – it is a parallel to associative cogitation. It is not closed and fixed mass medium, this structure is more like some organic system. Each part of web interplays another part. Consistent framework hierarchy is lost and the meaning of texts tend to be mobile – it is subordinate to readers mind. Whith each reader‘s question the changing web structure attend to displacement themself boundaries in the way of his heterogenous thoughts. Because of hypertext there is no constant top or bottom, the value of each information is unstable and depending on reader’s interests.

Peer-to-peer sítě - negativní scénář

Peer-to-peer sítě podporují dle jednoho negativního scénáře vývoje Internetu (http://metaverseroadmap.org/inputs2B.html#negative) ilegální chování. Netroufám si autorovi tohoto scénáře nijak odporovat. Je pravda, že peer-to-peer sítě jsou využívány hlavně k ilegálnímu stahování hudby nebo videa. Tento fenomén se ale rozmohl tak masově, že již podle mého názoru nemá smysl s ním bojovat tím, že se jej budeme snažit potlačit. Represe není řešením.
Umělci reagují různě - někteří zvyšují ochranu svých děl, jiní je nechávají volně ke stažení, čímž se snaží zmnožit platformu svých příznivců. Zajímavým projektem je v této souvislosti služba umožňující stažení hudby nebo videa za poplatek, který je srovnatelný s půčovným ve videopůjčovně. Tento postup je nejen legální, ale příjemnější minimálně v tom, že máte jistotu, že obsah, který pracně stahujete je opravdu tím, co prezentuje v názvu a provozovatel také odpovídá za kvalitu obrazu i zvuku.
Myslím, že je třeba hledat nové cesty k posluchačům a divákům, ne jim zakazovat něco, co je taaak snadné:)

Grafické znázornění vývoje Internetu

zdroj: Castells, M. The Internet galaxy" Reflections on the Internet, Business and Society. 2nd Ed." Oxford University Press, 2001, Oxford, ISBN 0-19-925577-6.