Kaleidoskop

Když jsem byla malá holka, můj dědeček nám všem jeho vnoučatům vyrobil kaleidoskop. Uvnitř byly korálky, co děda posbíral po jeho stoleté dílně, tubus byl z jakési prapodivné šedivé trubice oblepené kobercovou páskou.

Celé své dětství jsem ani v náznaku netušila, odkud se ty obrázky uvnitř berou a na jakém principu funguje přeskupování. Zaujetí touto hračkou mi to ale vůbec nezkazilo, naopak. Vždycky jsem spíše dala na dojmy než na principy. Taky mě tohle neprohlédnutelné tajemství fascinovalo tak, že jsem ani nechtěla znát pravdu. Vždycky, když jsem nakukovala malým otvorem do barevné mozaiky, měla jsem zatajený dech – abych tu krásu neodfoukla a neprozradila se před tím velkým tajemstvím.

Když jsem trochu povyrostla, nějak jsem na kaleidoskop zapomněla. Náhoda mě k němu ale zavedla zpět. V knize Itala Calvina Když jedné zimní noci cestující... je na jednom místě stať o kaleidoskopech. Calvina fascinovaly. Pocity z dětství a okouzlení kaleidoskopy se mi vrátilo. Dlouho jsem pak sháněla nějaký pěkný kaleidoskop, který bych mohla dát bratrovi k svátku, protože jsem věděla, že se mu bude líbit. Nepodařilo se.

Další náhoda (samozřejmě vím, že náhody neexistují) mě k němu ale zavedla. Před měsícem jsem se potlloukala po Plzni, do té doby pro mně neznámém městě, a zavítala na jakési řemeslné trhy. Na jednom stánku ležely překrásné barevné kaleidoskopy, nadšeně jsem se k nim vydala a od pultíku mě pozdravil kamarád z mého rodného města. A že prý kaleidoskopy vyrábí... Nevěděla jsem to.

Koupila jsem dva zrcadlové – jeden pro mně a jeden pro bratra (zrovna měl svátek).

Přemýšlela jsem o souvislostech a důsledcích onoho prvního setkání s kaleidoskopem. Hledala jsem tu mozaikovitě barevnou linku táhnoucí se napříč mým životem. Myslím, že kaleidoskopy mě fascinují právě svou proměnlivostí. Ty zrcadlové mají tu úžasnou vlastnost nepokrouceně ale jiným způsobem zobrazovat realitu. Vytáhnou detail, který nespočetněkrát zmnoží a navíc při každém malém pohybu zobrazí něco naprosto odlišného. Možná to je právě v té neuchopitelnosti. Každá věc se mění úhlem pohledu, kterým jí nazíráme. Nikdy si nejsme jisti, co je to pravdivé.

Nedokážu to vystihnout dost dobře, naštěstí to Italo Calvino udělal za mně:

„Jakmile přiložím oko ke kaleidoskopu, cítím, že má mysl, sledující spojování a skládání heterogenních fragmentů barev a linií v pravidelné vzorce, okamžitě nalézá postup hodný následování: byť nejde o nic jiného než o ohromující a pomíjivé zjevení přísné stavby, jež se rozpadne při sebelehčím ťuknutí na stěny trubice a bude nahrazena jinou, v níž stejné prvky vyústí v nestejný celek.“

Calvino, I. Když jedné zimní noci cestující...

1. vyd., Praha: Mladá fronta, redakce Moderní světová próza, svazek 23, 1998.