Prezentace [CON]ference 2.0 Brno

CON on Prezi

Naše doba, pokrok a jiná zvěřena / kniha Dialektika osvícenství

Knihu Dialektika osvícenství napsali Max Horkheimer a Theodor W. Adorno v americké emigraci. Na konci války tak tito dva zakladatelé frankfurtské školy reagovali na absurditu tzv. racionálního pokroku v západních společnostech. Kniha poprvé vyšla roku 1947, avšak svým tématem a hloubkou úvah je navýsost aktuální dodnes.
První část knihy vysvětluje koncept osvícenství a následně jej připodobňuje ke klasickému dílu Odysseia, jež autoři považují za .jeden z nejranějších reprezentativních svědectví buržoazní západní civilizace".
Autoři se zaměřují na vysvětlení konsekvencí osvícenského paradigmatu a racionálních zásad. Jistě se nechali inspirovat konečnými důsledky totalitárních režimů, které měli možnost přímo sledovat, když knihu začali psát (1944), své úvahy ale pouštějí dál a vysvětlují kořeny a nedostatky racionálních způsobů myšlení. Neopomíjejí moderní umění, způsoby masové komunikace nebo zábavní průmysl.
Osvícenství má být mocnou sílou, jež lid dokáže zbavit strachu a vloží mu do rukou moc nad vlastním okolím, učiní z něj všehoschopného pána. Mělo odkouzlit svět a mýty nahradit racionálním věděním. Tyto tendence vyvstávají z technického pokroku a mají jistě obrovskou zásluhu na rozvoji vědy a modernizaci světa. Bohužel západní společnost se přiklonila k tomu nejjednoduššímu a nejomamnějšímu způsobu žití a propadla konzumentství, " bezmoc a ovladatelnost masy roste s množstvím statků, jež jsou jí přidělovány".
Jeden z hlavních problémů Adorno a Horkheimer vídí v tom, že osvícenství ve své honbě za rozumem a poznáním pozapomněla tento svůj záměr také racionalizovat. Propagátor osvícenství Francis Bacon říká: "(...) rozum, který přemáhá pověru, má ovládnout přírodu zbavenou kouzel. Vědění, které které je mocí, nezná žádné hranice ani v zotročení tvorů, ani v poddajnosti vůči pánům světa. Stejně, jako je vědění k službám všem účelům buržoazního hospodářství v továrně i na bitevním poli, tak je k službám podnikavcům bez ohledu na panství. Králové nedisponují technikou bezprostředněji než obchodníci: technika je stejně demokratická jako systém hospodářství, s nímž se rozvíjí. Technika je podstatou tohoto vědění . Cílem tohoto vědění nejsou pojmy a obrazy, rozkoš z poznání, nýbrž metoda, využití práce jiných, kapitál.".

Lidská společnost vymýcením veškerých mýtů, logicky neověřených tvrzení a animismu maže i dosavadní common sense:"...pojem nahrazují formulí, příčinu pravidlem a pravděpodobností" (ibid., s. 19). Vše, co se tomuto postupu nepodřídí, je považováno za podezřelé.
Tendence veškeré společenské praktiky vysvětlit a zbavit je mytologického či rituálního pozadí, vedlo ale ke společenskému odcizení, které popisoval později např. Marx. Dřívější rozdělení společnosti nahradil systém práce svobodných lidí pod příkazem či nepřímým donucením.
Tím, jak je příroda postupně demaskována, roste míra kontroly nad lidmi. Osvícenství a racionální pokrok jsou dnes již přijímány bez pochyb či otázek po jejím účelu a konsekvencích. Pokrok ve vědě a technologiích si přece nežádá i racionalizaci všech procesů a společenských vztahů. Odstup od přírody nás zbavuje schopnosti jejího bezprostředního porozumění.
Skrze Homérovo dílo Odysseia Adorno a Horkheimer připodobňují osvícenecké tendence ke starým mýtům (jež se nakonec staly hlavním nepřítelem osvícenství). V tomto starořeckém mýtu nachází mnoho paralel k výkladu racionální společnosti: Boj s klamavými Sirénami (znázorňující animistické touhy nevědomosti), jež mámí samotné trosečníky a přivádějí je do života ve faleši a zapomnění. Vítězství v kolektivu. Ponížení slasti na animální úroveň skrze postavu Kirké apod.
Zajímavou Adornovou poznámkou je, že Kirké nám zde připomíná přetrvávající spojení žen s přírodou. Tento neustálý rozpor, který vede racionalismus s přírodou je v této oblasti překonán manželstvím, díky němuž žena (res. přírodní síly) ztrácí svou rozhodující moc a samostatnost, kterou přebírá muž (symbol logiky a civilizovaného jednání).
Velkou část knihy autoři věnují masové kultuře a společenským změnám, které přinášejí. Již ve čtyřicátých letech odhadl základní tendence a záměry médií. Rozpoznávají centrální kontrolu skýtající v jednotě a kontrole podávaných informací, unifikaci zábavy a kustomizaci produktů:
"(...) Pracovnímu procesu v továrně a v kanceláři lze uniknout jen tím, že se napodobí ve volném čase. Tím nevyléčitelně onemocněla veškerá zábava. Nakonec ustrne v nudě, protože chce-li zůstat zábavou, nemá prý vyžadovat žádné úsilí, a pohybuje se proto jen v přísně vyjetých asociačních kolejích. Divák nemá mít potřebu vlastního myšlení: produkt předznamenává každou reakci: nikoli svou věcnou souvislostí -ta se rozpadá, pokud si nárokuje myšlení -, nýbrž signálem. Každému logickému spojení, které předpokládá duchovní námahu, se pečlivě předchází. (...)" .

Nadvládu a potlačení přirozené individuality vidí autoři téměř všude. Je otázkou, zda tento jejich způsob myšlení je kontraproduktivní či oprávněný. Faktem dnes zůstává, že společenská masa znatelně otupuje a ztrácí schopnost kontroly nad vlastním životem.
Dílo kulminuje v posledním oddílu nazvaném Prvky antisemitismu. Meze osvícenství. Jak název napovídá, antisemitismus je zde považován za karikaturní vyvrcholení osvícenství.
Autoři nacházejí v ideálu pokroku zaslepující a lživé prvky. Lidské dějiny se tak zdají být znovu a znovu protkávány střídajícími se vůdčími myšlenkami a paradigmaty. Kniha Dialektika osvícenství tak získává na významu právě dnes, kdy se boří základní pilíře společností, které stály v čele pokroku, avšak často postrádaly nutné opodstatnění - racionalizace procesů ve všech společenských i privátních sférách, unifikace lidských projevů, kolektivní produkce a spotřeba, rozvoj vědeckého poznání a experimentování v oblastech, které to bezpodmínečně nevyžadují apod.


ADORNO, W. T., HORKHEIMER, M. DIALEKTIKA OSVÍCENSTVÍ. FILOZOFICKÉ FRAGMENTY.
1. VYD., PRAHA: OIKOYMENH, 2009, ISBN 978-80-7298-267-7.

Jaký by byl... Svět bez tragických událostí 11. září 2001

Větu, že svět se po teroristických útocích na Spojené státy v roce 2001 změnil, slýchávám podle mého názoru více, než je zdrávo. V žádném případě si s tímto výrokem nedovoluji nesouhlasit, zamýšlím se nad ním spíše proto, že mě zajímá, zda byly tyto změny nevyhutelné a co je jejich opravdovou příčinou. Odhoďme stranou konspirační teorie a úvahy o tom, kdo je vyníkem smrti téměř tří tisíc lidí a podívejme se na běh alternativních dějin po 11. září 2001 bez teroristických útoků.
Téměř okamžitě po útocích na World Trade Centre v New Yorku vyhlásil prezident Spojených států amerických Světovou válku proti teroru. USA napadlo Afghanistán, kde boj proti teroristické skupině al-Kajdá vede dosud.
S vojenskými tahy proti teroru je spjata i kontroverzní válka v Iráku. Často se ale zapomíná na to, že myšlenka dobýt a okupovat Irák, se ale zrodila již deset let před 11. září 2001. Jejími stoupenci byli např. náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz a viceprezident Dick Cheney, kteří na Irák chtěli zaútočit z různých strategických i ideologických důvodů. Jako reálná politika byla poprvé navržena až po 11. září 2001. V té době Bushova vláda prohlásila, že Amerika na Irák musí zaútočit kvůli spojení mezí organizací al-Kajdá a Saddámem Husseinem. Později toto tvrzení opodstatnila prohlášením, že Irák disponuje jaderným programem a později i „zbraněmi hromadného ničení“. Nyní je hlavním proklamovaným cílem odstranění Husseina a nastolení demokracie.
Dříve nebo později by tedy k útoku na Irák došlo, avšak jeho mezinárodní opodstatnění by neprobíhalo tak jednoduše. I další vojenská tažení byla ospravedlněna tzv. světovou válkou proti terorismu, která byla započata jako reakce na 11. září:
• Operace pro trvalou svobodu - Afghanistan (20. 11. 2001)
• Operace pro trvalou svobodu - Filipíny (leden 2002)
• Operace pro trvalou svobodu - Afrika (říjen 2002, Džibuti, Keňa, Etiopie, později Somálsko)
• Operace svoboda Iráku (2003)
• Operace pro trvalou svobodu - Sahara (2007, Alžírsko, Čad, Mali, Mauritánie, Niger, Senegal, Nigérie, Maroko)

Války v Afganistanu a Iráku rozhodně ničí popularitu výkonné moci v USA a jejich prestiž v zahraničí. Koncentrace pozornosti na region Perského zálivu vedla k tomu, že Spojené státy ztrácejí pozice v Latinské Americe, kde tradičně dominovaly. Council on Foreign Relations v únoru 2007 ve svých rozborech tvrdil, že období hegemonie USA v západní hemisféře skončilo. A nejde pouze o politiku, byť v této oblasti probíhají velmi významné změny: ve volbách vítězí politici, kteří jsou kritičtí vůči Washingtonu a v polovině roku 2008 dokonce dva státy, Bolívie a Venezuela, vyhostily velvyslance USA ze svých zemí pro vměšování do vnitřních záležitostí.
Osoba George W. Bushe je dnes spojována hlavně s válečnými akcemi a protikandidáti na funkci amerického prezidenta se vymezovali hlavně v reakci na tyto události a politické tahy. Bez tragických událostí 11. září 2001 by se George W. Bush nejspíše zaměřil především na domácí otázky, protože rok 2001 přinesl díky propadu akcií IT společností konec tzv. Nové ekonomiky. Nová ekonomika slibovala konec nadvlády velkých korporací a vládních podniků, její zastánci zdůrazňovali hlavně revolučnost vlivu informačních technologií a jejich změn na ekonomiku. Do USA, stejně jako do všech vyspělých zemí světa přišla recese tažená nasyceností domácí poptávky a podpořená nulovými úsporami.
S velkou pravděpodobností by Bush svou autoritu budoval na efektivitních zásazích po neštěstích spojených s hurikánem Katrina. Zahraniční politika by tak byla nejspíše odsunuta na druhou kolej.
V České republice došlo ke snížení popularity USA hlavně v průběhu plánování výstavby protiraketového obranného štítu v České republice a v Polsku (2007). Tato akce byla plánována již mnohem dříve, plán SDI (Strategic Defence Iniciative) měl chránit strategické zájmy před útoky z Iránu. Pokud by tedy USA nenapadly Irák, Haussein by nejspíše stále stál v čele a pravděpodobně usiloval o zbraně hromadného ničení. V tomto případě by byl nejdůležitější postoj Ruska, které dnes ještě stojí na straně Iránu. Celkově se dá předpokládat, že za úhlavního nepřítele by Spojené státy označily právě Irán, takže vztahy s ním by teď byly na úplně jiné úrovni.
V roce 2004 by nejspíše Bush nebyl znovuzvolen do prezidentské funkce, v té době mu tam dopomohla právě funkce válečného prezidenta. Jeho popularita nebyla nikdy příliš vysoká, a tak by v případě neexistence války proti globalnimu terorismu, svůj post pravděpodobně neobhájil. Otázkou zůstává, zda-li by už byl Barack Obama připraven kandidovat, nebo by byl zvolen úplně jiný kandidát. Každopádně by Spojené státy americké měly ve světě jinou pověst, než mají v současnosti.

Doba svobodná?

Zamyšlení nad článkem Václava Bělohradského Doba Ratzingerova

Václav Bělohradský se ve svém článku Doba Ratzingerova zamýšlí nad aktuálními kroky křesťanské církve. Současný papež Joseph Ratzinger představuje aktivistickou stranu církve prosazující návrat k tradicím a potřebu opětovného potvrzení významného společenského postavení. Zamyšlení se o těchto krocích je v souvislosti s aktuálním směrem socio-ekonomického vývoje západních společností velice příhodné. Jako jedna z nejvíce ateistických zemí v Evropě bychom se jistě měli zamýšlet nad příčinami naší nelibosti k jakémukoliv náboženství.

Křesťanství neodmyslitelně patří do historické tradice naší společnosti, determinovalo historický vývoj a formovalo naše myšlení. Ratzinger bere křesťanství jako nevyvratitelnou součást naší kultury, jejímž zřeknutím bychom se vzdali svých kořenů. Sekularizace tak podle Ratzingera zapříčiňuje ztrátu identity, ztrátu pevné západoevropské půdy pod nohama. Bělohradský se na druhé straně vrací do minulosti a popisuje postupné vymykání lidského společenství z poddanství církevních tradic. Trefně píše „Mrtev tedy není Bůh, ale tradiční představy o něm, hluboce propojené se státní mocí a třídním status quo.“ Nástup osvícenecké racionality znamenal začátek úpadku náboženství. Magická a z racionálního pohledu nepřirozená podstata náboženství se stala neuspokojivým pohledem na svět, svaté spisy již nedokáží přijatelně vysvětlit okolní svět a souvislosti dění. Poslední, na co se lze obrátit je důležitost tradic, které po staletí zabezpečovaly správné fungování společnosti.
Bělohradský zásadně nesouhlasí se slepými návraty k minulým tradicím a zvykům, vítězství rozumu chápe jako krok správným směrem v otázkách čestnosti a smysluplného plnění života. Říká: „Sekularizovaný člověk už nemůže ‘věřit čestně’ tomu, co je v křesťanství jen náboženskou tradicí.“

Nechci se zamýšlet nad problémem správnosti křesťanského či racionálního pohledu na věc, žijeme v postmoderní době, jež umožňuje různorodost pohledů bez nároků na oprávnění zaujímat ten správný. Bezesporu se nacházíme v bodě, který je pro naší společnost zlomovým, naše zvyky se výrazně mění, racionální uvažování rozbilo doposud nevyvratitelné pravdy a zaběhnuté způsoby chování. Evropská Unie na místo hodnotového systému dosazuje ekonomický a ze svých programů striktně odděluje jakékoliv náboženské rysy. Je na pováženou, jak ochotně a zarputile bojujeme proti náznakům unikátních identit jednotlivých národů a na jejich místo dosazujeme multikulturalitu a demokratickou svobodu.

Bělohradský říká: “Ano, modernost relativizuje křesťanské pravdy, ale ne proto, že jsme zradili ‚objektivní řád stvoření‘, ale proto, že těm pravdám nyní rozumíme historicky, psychologicky a sociologicky. Takové porozumění v nás pak probouzí svědomí a empatii, které naopak náboženský dogmatismus dusí; relativizace osvobozuje člověka, ale pak ho znovu svazuje, i když ‚svobodně zvolenými‘ pouty.“
Je otázkou, jaká a jak pevná pouta si pro své jednání člověk západního světa 21. století zvolí. Pouhá racionalita a pochopení různorodosti kulturních identit nestačí. Pro vybudování kvalitního hodnotového systému je třeba dobré výchovy a kvalitních edukačních aktivit. Obrat k ve všech směrech demokratickému „najděte si vlastní pravdu podle svých nejlepších schopností a možností“ nestačí.

Vedoucí představitelé západních zemí si tuto skutečnost uvědomují a snaží se nenápadně formovat společenské vědomí skrze média a veřejné kampaně. Velice delikátním způsobem tak zasahují do hodnotového systému, jež najednou stojí na zásadně neracionálních základech. Systémy vládnutí postupně rozmílají dříve pevné základy národních identit. Moderní člověk tak pochopitelně hledá pevné body, kterých se v životě přidržet. Bohužel postmoderní doba nenabízí pevný hodnotový základ, neexistuje efektivní návod na způsob žití.

Reklamní kampaně nás navádějí, abychom si půjčovali peníze, i když není reálná šance je bezpečně splatit, konzumovat v nevídaně obrovské míře, přemýšlet nad nepodstatnými věcmi jako vzhled a materiální statky, kterými se obklopujeme.

Podobných nátlakových kampaní pro záchranu svého postavení ve společnosti bezesporu využívá i křesťanská církev. Média jsou efektivním prostředkem pro ovlivnění populace, mnoho z nich využívá i účinných praktik kontroly našich aktivit. Souhlasím s Bělohradským, že to může vypadat, že se v tomto bodě křesťanská církev poněkud odchýlila od svých tradic, avšak pravdou je, že pouze využívá dostupných informačních médií, tak jako to dříve dělala s tiskovými materiály apod. Vysoký potenciál informačních zdrojů si uvědomovala již v době, kdy přistoupila k pálení knih, jež nevyhovovaly správnému křesťanskému pohledu.

Je jistě vhodné zamýšlet se nad aktivitami církve, jež se tolik vymykají našemu racionálnímu rozumu, stejným způsobem bychom se měli ale zamýšlet i nad aktivitami velkých ekonomických korporací a vládnoucích skupin, jež společenské a tím pádem i hospodářské dění ovlivňují drobnými zásahy např. do mediálního obsahu, jež denně konzumujeme. Žijeme opravdu racionálně?

Demokracie a internet

K tématu demokraci na internetu mě motivovala kniha Rich Media, Poor Democracy a rozhovory s jejím autorem, analytikem médií Robertem W. McChesneym, na téma role médií při demokratizaci společnosti. Kniha vyšla poprvé v roce 1999, znovu pak v roce 2000, kdy byla doplněna o novou autorovu předmluvu. McChesney je (nejen v této knize) aktivistou, hodnotícím sociálním vědcem, zkoumajícím především politicko-ekonomickou optikou problém moci, její kumulace a uplatňování, vyzývajícím čtenáře k činnosti a navrhujícím konkrétní politická řešení. McChesney je prezidentem a spoluzakladatelem organizace Free Press, která usiluje o reformu amerických médií¹.

V dobách zrození Internetu vládla všeobecná představa o jeho možnostech zvýšit demokracii ve společnosti. Všeobecný přístup k informacím a svobodná možnost projevu byla považována za hlavního hybatele společenského dění. V roce 1980 vyšla kniha manželů Tofflerových – Nová civilizace. Třetí vlna a její důsledky, která referovala o všeobecné přeměně společnosti ke společnosti informační (resp. jde o tzv. třetí vlnu společnosti po vlně první – zemědělské a druhé – industriální). Tato historicky třetí vlna čerpá svoji energii z nových způsobů vytváření a využívání poznání, kterým v ekonomické sféře odpovídá přenesení důrazu z průmyslu na sektor služeb. Země třetí vlny prodávají informace a inovaci, management, kulturu, rozvinutou techniku, software, vzdělání, výcvik, lékařskou péči, finanční servis a další služby. Tofflerovi předpovídali, že dojde k systematické demasifikaci, že společnost bude směřovat k vysoké heterogenitě a k individualizaci jedinců, nikoli však nutně k egoismu. Ekonomické a společenské instituce se podle jejich názoru budou adaptovat na měnící se situaci: k vyšší flexibilitě, užší profilaci, decentralizaci rozhodování i prostorové decentralizaci.

Všeobecné přeměně veřejnosti se velice brzy začaly věnovat vládní aparáty. Vycítily šance na nové ekonomické příležitosti a zároveň na zefektivnění sdílení informací a celkové informační infrastruktury. Pojem 'informační společnost' se poprvé objevil v Norově-Mincově zprávě francouzské vlády z roce 1975, jež rozšířila tradiční chápání telekomunikací i na otázky národní technologické suverenity a vytyčila vládní iniciativy včetně 'elektronického občanství'. V srpnu 1983 japonské MITI formuluje Plán Teletopie, který měl podporovat šíření nových médií po celé zemi a zajistit komunikační a informační služby vysoké úrovně japonským regionálním městům. Města si vybírala až pět z několika typů služeb z nabídky plánu. Současně s tímto plánem přišla monopolní telekomunikační společnost NTT s projektem na zavedení sítě optických vláken jako základní komunikační struktury po celém Japonsku. (Srov., Zlatuška, 1998) Obě tyto iniciativy byly pojaty jako kriticky důležité snahy ve vztahu k ekonomické konkurenceschopnosti a zlepšování kvality života. Zanedlouho reagovaly i další vlády, silně byla internetová infrastruktura podporována ve státech západní Evropy.

Informační společnost je tedy charakterizována především využíváním digitálního zpracovávání, uchovávání a přenosu informací. Ze zpracování informací se stala významná ekonomická aktivita, která prostupuje tradičními ekonomickými či společenskými aktivitami a zároveň vytváří zcela nové příležitosti a činnosti, které podstatně ovlivňují charakter společnosti.

Již v šedesátých letech 20. století, před objevením Internetu, formuloval významný britský badatel Herbert Marshall McLuhan společenskovědní teze, které dnešní Internet z velké části naplňuje. Tvrdil, že počítač není jen novým technickým prostředkem, ale novým sociálním jevem, který výrazně mění způsob života jedince, jeho životní rytmus, působí na strukturu společnosti a její životní styl. Všímal si postupného bourání geografických hranic a zvýšení všeobecné propojenosti světa. Každá věc, každá situace, každé rozhodnutí vedoucího představitele, každé země či regionu, se odrazí na životě všech ostatních lidí, zemí či regionů. McLuhan tento fenomén nazval termínem 'globální vesnice'. V souvislosti s propojením světa skrze elektronická média, hovořil McLuhan o novém kmenovém, elektronickém vědomí, které nahradí stávající kulturu. McLuhan věřil, že elektronické technologie vrátí společnost do sjednocené pospolitosti 'globální vesnice' (jako v dobách kmenových společností), jejímiž hlavními znaky jsou okamžitá možnost komunikace, nepřetržitá propojenost a jednoduchá dostupnost potřebných informací.

Marshall McLuhan stavěl na názoru, že to, jak uvažujeme a jak vypadá naše společnost, závisí na tom, jakými prostředky komunikujeme. Novodobý analytik médií Robert McChesney se domnívá, že stav společnosti a podoba její demokracie je determinována úrovní jejích médií a žurnalistiky.² Tento názor zastávají většinou kritici prvotní představy Internetu jako samospásného prostředku demokratizace společnosti.

První ohlasy se objevovaly již v sedmdesátých letech 20. století ve spojení s americkou cen zurou témat o válce ve Vietnamu a později dalších válečných misích. Americká nezávislá novinářka a aktivistická spisovatelka Amy Goodmanová, vzpomíná, na živě vysílanou panelovou diskuzi na téma ženské představitelky postojů pro a proti válečným operacím Spojených států amerických v Perském zálivu, které se účastnila jako jeden z hostů. Program byl pojat jako nezávislá otevřená diskuze o tématu, avšak skončil rychle po první otázce na téma používání nových zbraní ve válečných misích. Jedna z protagonistek pořadu (válečná doktorka) byla moderátorkou zaražena uprostřed věty „I am pretty sure that there are the biological weapons on the territory of United St...“

Přestože převažující všeobecný názor právě v tomto bodě vyzdvihuje svobodu Internetu jako nového potenciálu demokracie, nemohu souhlasit s tím, že jde o jedinečné médium, které poskytuje možnosti svobodného projevu. V roce 1996 zveřejnila skupina Human Rights Watch zprávu nazvanou Silencing the Net, ve které se věnuje případům vládních zásahů do činnosti Internetu či omezování způsobu přístupu k němu. Referovala o nejrůznějších praktikách v zemích celého světa. V Číně se např. každý jednotlivý uživatel nebo poskytovatel internetových služeb musí zaregistrovat u státních úřadů. Vietnam nebo Saudská Arábie povolují jediný, státem kontrolovaný bod přístupu do www. Spojené státy přijaly zákon, který zavádí mnohem větší omezení vyjadřování na Internetu, než je tomu v případě tištěných informací. Indie zavedla prostřednictvím své státem vlastněné telefonní společnosti zcela nepřiměřené sazby za elektronický přístup za hranice. Německo znemožnilo přístup k jistým počítačům nebo internetovým uzlům. Singapur reguluje Internet způsobem, jako by se jednalo o vysílání, a vyžaduje na každém, kdo komunikuje politické nebo nábožensky zabarvené informace po síti, aby se registroval u státu. Rusko a Francie nedovolují používat jiné než jejich tajnou policií schválené šifrovací programy (ruská KGB má navíc většinové vlastnictví nejrozšířenější komunikační společnosti v Rusku Relcom), Spojené státy zcela zakazují posílání šifrovaných textů nebo programů pro jejich vytvoření či rozkódování, které by úřady nedokázaly rozluštit. V Zambii bylo zakázáno šíření nejvýznamnějších opozičních novin po síti. 

Není třeba se ohánět konspitačními teoriemi, abychom popsali nedemokratickou podstatu nových médií. Jak bylo uvedeno výše, tendence vytvořit informační společnost, tedy společnost s demokratickým přístupem k informacím, byla prezentována od počátku vymezení pojmu informační společnosti. S příchodem nových technologií také není těžké ve vyspělých zemích dosáhnout téměř stoprocentního pokrytí Internetem. Zřídit bezdrátový Internet je velice levné a dnes naprosto dostupné. Narážíme tu však na problém s telefonními a kabelovými společnostmi, které nehodlají poskytnout jejich zdroje a práva. McChesney tvrdí: “The big phone and cable companies that control access to the Internet for most Americans want to get rid of Net Neutrality, the rule that prevents them from discriminating against online content. They want to become the Internet's gatekeepers, deciding which sites go fast or slow and which won’t load at all – based on who pays them the most.“ Nemusíme ale chodit daleko za hranice, vzpomeňme na projekt realizace pokrytí určitých částí Prahy bezdrátovým Internetem zdarma (rok 2006). Projekt byl nakonec v některých částech realizován, ale předcházela tomu ostrá diskuze v Evropské radě o čistotě hospodářské soutěže. Podle McChesneyho neexistuje žádná historická evidence o úsilí vytvořit opravdu otevřená a svobodná média.

McChesney charakterizuje současný informační věk jako věk globálních mediálních říší, extrémně depolitizované společnosti (tzv. „demokracie bez občanů“), ve které hrají centrální roli média. Ta však neutvářejí masu aktivních občanů, jak by měla, jde spíše o opačný proces – čím bohatší a silnější jsou mediální giganti, tím více role média jako veřejného služebníka oslabuje. Hlavním rysem mediální produkce, která je řízena ziskovostí a jež je založena na reklamě, je extrémní forma komercionalizace. Paradox bohatá média (rich media) a chudá demokracie (poor democracy) je tedy paradoxem exploze médií a imploze veřejného života.

McChesney tvrdí, že v dnešních médiích neexistuje prostor pro opravdu liberární myšlenky a zprávy. Oponent by jistě přispěchal s tvrzením, že Internet je otevřený všem (když tedy pomineme veřejnost bez přístupu na Internet) a poskytuje mnoho možností se vyjádřit bez cenzury. Tento názor můžeme podpořit i běžným tvrzením žurnalistických společností, že dávají čtenářům a zákazníkům „...to, co chtějí“ - tedy novinky o celebritách, pikantní historky apod. I když se podíváme na hitparádu nejvyhledávanějších slov na Internetu – lidé se ptají po sexu a celebritách, o kterých se zrovna mluví. Problém tkví v tom, že uživatelé Internetu se stále ještě nenaučili používat toto médium jako platformu pro vyjadřování vlastních myšlenek. Naprostá většina používá Internet stále jako masové médium – k vyhledávání informací a sledování zpráv. Lidé proto konzumují obsah a nedokáží přemýšlet nad jinými tématy, nad pohledy a postoji, jež nejsou přímo prezentována.

Média se v posledních letech zaměřují na to co říkají „mocní“. Jde o levné, jednoduše dostupné informace. Hlavním smyslem žurnalistiky by ale mělo být pomáhat porozumět tomu, co se opravdu děje. Tzn. přinášet informace nejen o tom, co říkají mocní, ale o tom, co říká kdokoliv. V dnešním marketingově řízeném prostředí však žurnalistika slouží jako zdroj obrovských zisků – a je proto charakteristická tím, že klade proto důraz na typ zpráv, které jsou určeny pro vyšší a vyšší střední třídy, a že se zároveň vyznačuje silnou nechutí ke kritickému zkoumání nejdůležitějších a nejsilnějších lokálních komerčních zájmů. A zatímco luxus, který přináší kapitalismus, je prezentován jako zájem celé populace, třída chudších ze zpravodajství virtuálně zmizela a pokud se objeví, pak pouze v souvislosti s negativními stereotypy. Nejdůležitější celospolečenská témata získávají pokrytí ve zpravodajství pouze tehdy, pokud se na nich elity nedokáží shodnout.

McChesney netvrdí, že je to tím, že máme špatné novináře nebo špatné vlastníky. Podle něj je špatný samotný systém médií. Nejde o volný trh, ale o státně řízený proces přidělování licencí a práv. Mezi žurnalistickými společnosti pak vládne silná politická lobby o nejlepší přístup ke zdrojům. Nejde o konspiraci, každý chce jen utrhnout největší kus na tomto otevřeném trhu.

Abychom „zachránili“ Internet a snažili se alespoň trochu využít demokratický potenciál Internetu (v nějž stále věřím) je třeba otevřít veřejnou diskuzi o zde nastíněných tématech a bojovat za dekomercializaci informací v médiích. McChesney založil nevládní organizaci FreePress, kde se se svým týmem snaží podporovat tyto aktivity.³ Důležitá je také podpora mediální výchovy u všech občanů a zároveň podpora mediálních studií.

1http://www.freepress.net/

2V jednom z rozhovorů McChesney říká: „If a key indicator of the health of a democracy is the state of its journalism, the United States is in deep trouble.“ (Konference z Carsey-Wolf Center for Film, Television, and New Media na Universita v Kalifornii, Santa Barbara (UCSB), 5/2005)

3http://www.freepress.net

Vypisky z knihy Mike Sandbothe PRAGMATIC MEDIA PHILOSOPHY: Foundations of a New Discipline in the Internet Age (2005)

1. The Internet's Transmedia Constitution (intro) + Hot and cool media (stranky 125-135)

Pojednává o nově přicházející disciplíně filosofie médií. Za zásadní vlivy na její utváření považuje fakt, že média dneška se mění v závislosti na fungování Internetu a stále pokračujícímu zesilování pragmatických a teoreticistických tradic v rámci utváření filosofie médií.

Internet není radikálně novým médiem, pouze v sobě transformujícím způsobem kombinuje všechna dřívější média. Umožňuje tak nejrůznější inovace a nové způsoby interakce - Internet jako transmedium. Toto uspořádání dobře vystihuje McLuhanova teorie přechodu od hot a cool médií (teorie poprvé publikovaná v knize Understanding Media z roku 1964).

Základní rozdíl mezi těmito typy médií vysvětluje následujícím způsobem: "There is a basic principle that distinguished a hot medium like radio from a cool one like the telephone, or a hot medium like the movie from a cool one like TV. A hot medium is one that extends one single sense in ´high definition´. High definition is the state of being well filled with data. (...) Telephone is a cool medium, or one of low definition, because the ear is given a meager amount of information. And speech is a cool medium of low definition, because so little is given and so much has to be filled in by listener. (...) Hot media are (...) low in participation, and cool media are high in participation by the audience."

Tři zásadní body jeho teorie:
1. Média jsou v jeho pohledu extenzí lidských smyslů ->
2. Média tím pádem primárně ovlivňují výsledek lidského vnímání;
3. Historický vývoj lidského vnímání a zároveň způsobu jejich užívání souvisí s nárůstem našich vizuálních schopností (tento nárůst je ale zároveň zapříčiněn proměnou médií, jejich technickým vyspíváním).

Na tom, jakými prostředky komunikujeme, závisí podle McLuhana to, jak uvažujeme a jak vypadá naše společnost.

Rozdělení na hot a cool média tkví ve způsobu používání médií a jak již jeho úvodní definice napovídá, hot a cool média je možné vymezit vždy pouze porovnáním s jednoho typu média s jiným.

McLuhan spojuje období před vynálezem písma s kmenovou společností, s mytickým chápáním skutečnosti. Používání písma přineslo důraz na individualitu, schopnost analyzovat skutečnost. Cool média jsou pak navíc specifická tím, že aktivují více lidských smyslů zároveň, a tak vytváří reálnější představu sledovaného...McLuhan tomuto procesu v lidském vnímání říká "creating of new forms of community - sensory community - at the level of senses". Stejně tak jako je médium při jeho definici třeba porovnávat s jiným druhem média (protože se nejedná o na sobě nezávislé objekty, avšak o při svém vzniku provázané akty), je třeba sledovat i způsob použití daného média aktérem - každé médium lze používat aktivně či pasivně.

2. A pragmatic interpretation of McLuhan's media difference (stranky 135-139)

Problém tkví v tom, že McLuhan se nepokoušel o základní definici jednotlivých médií. Jejich definice je relativní, vždy závisí na jiném médiu, vůči kterému je vymezována. V závislosti na způsobu užívání média může být v jednu chvíli hot médiem a v jiný moment cool médiem. Jde tedy o zásadní obrat k pragmaticismu.

Internet je často označován za jednu z významných příčin pokračujícího sociálního atomismu - lidé tráví čím dál víc času před obrazovkopu než kontaktem typu face-to-face. McLuhan však tvrdil, že Internet vytváří tzv. globální vesnici, novou formu sociální komunity. Teoretik médií Bolter přidádvá do této diskuze zajímavou námitku: "The Internet shapes the comunity hypertextually. A network community is a web of links (...). Perhaps individuals who use the internet begin to perceive themselves as hypertextual -as the sum of links of all the different communities to which they belongs at a certain point in time."

Zpět k pragmaticistickému pojetí médií... Způsob, jakým média používáme měl zásadní vliv na podobu politických a sociálních praktik a zároveň na podobu médií samotných. Tento pragmatický pohled nás potom staví do velice vlivné pozice, kterou bychom si však měli při užívání médií uvědomit.

3. McLuhan's difference and the transversal Internet (stranky 139-152)

V této kapitole se autor zamýšlí jak nad vlivy internetu jako transmédia na společenské a kulturní praktiky, tak nad různými způsoby používání a přístupy k Internetu založenými na odlišném socio-kulturním-(ale i individuálně psychologickém) pozadí.

Poukazuje na to, že McLuhanův přístup ke cool způsobu užívání Internetu vychází prvotně z hot praktik. Takovým příkladem hot užívání Internetu je jednoduché pročítání informací na stránkách. Jako cool se pak dá označit přechod ke komunitnímu sdílení speciálních zájmů - cool způsob užívání hot média jako je psaní - např. IRC (Internet Relay Chat), MUD (Multi User Dungeon) nebo MOO (Multi User Dungeon Object Oriented). Komunikace v těchto prostorech je velice blízká komunikaci face-to-face, záleží však na přístupu uživatele. Narozdíl od klasického psaní a sledování média jako je televize, se uživatel stává autorem příběhů.

Autor tu přibližuje 2 základní uživatelské přístupy:

1. MOD či MOO jako uzavřený systém; hot interpretace této fiktivní reality, která je uživatelem chápána jako odtržená od denní reality, jako simulace. V tomto případě je MUD či MOO prostor základnou pro utváření reálných komunit či přátelství.

2. MUD či MOO je bránou k reálnému světu; reálný a virtuální svět jsou na stejné úrovni, jde o cool přístup uživatele, který si většinou vytváří mnoho virtuálních identit

Schopnost rozeznat a kreativně využít "reálné" aspekty virtuálních komunit závisí na empatii k "virtuálnímu", tj. sociálně konstruovaným aspektům reálných komunit.